Z ARCHIVU ČMN 2007: Yamaha DT 50 R je zmenšená replika skutečných endur

CMN 2007

Pro malé Merrimany

Každá značka má modely, které se pro ni staly typickými, bez nichž by nebyla tím, čím je. U Yamahy je to bezesporu DT, malé dvoudobé endurko, po kterém toužily generace -náctiletých inklinujících k blátu. Vedle "profláknuté" stopětadvacítky je ale v nabídce i zajímavá padesátka.

Enduro pro menší

Původně jsem chtěl test téhle motorky přehrát na našeho Kubu, který je z nás v terénu nejzdatnější. "Hele Honzis, do toho nejdu, já na tý motorce seděl, já se na ni nevejdu," odpálkoval mě Kuba. Když se na to Kuba nevejde, tak by to mně (měřím něco přes 170) mohlo být tak akorát. Chyba lávky. Ta motorka je prostě malá. Stopětadvacítka DT je už dospělácká motorka, ale taky je to stroj pro šestnácti- až sedmnáctileté, zatímco padesátka je... no prostě padesátka. Nicméně, abych puberťáky zbytečně nestrašil – velikostně (ne na výšku) je to s Pionýry či Simsony srovnatelné. Jízdními zážitky pochopitelně nikoli. Ty mladý se dneska stejně maj'...

Stavbou je détéčko jen zmenšenou replikou skutečných endur. Řídítka jsou ocelová s hrazdičkou, ovládací prvky Domino padnou dobře do ruky, obě páčky jdou pohodově jedním prstem. Klakson je nezvykle nad přepínačem blinkrů, v místě, kde zpravidla přepínáme tlumená a dálková. DT žádná dálková světla nemá, stejně jako nemá ani palivový kohout (je tu jen kontrolka na palubce) nebo elektrický startér. Prostě čisté enduro.

Přístrojovku známe už z XT 125 a vůbec všech ostatních strojů, které se vyrábí v italské továrně Malaguti (snad jste si nemysleli, že DT pochází z Japonska?). Tahle digitální nádhera sice ukazuje spoustu zajímavých věcí včetně zrychlení z nuly na čtyřicet, ale za prvé se dost špatně ovládá tlačítkem na řídítku a za druhé si strašně vymýšlí. Otáčky ukazuje nejspíš poloviční, a rychlost? Já po městě jezdil tachometrových osmdesát, abych držel krok s auty, co měly na tachometru necelých šedesát, 115 km/h, odpovídalo to zhruba devadesáti...

V terénu jako doma

Sedlo je sice trochu měkčí a při delším sezení se prosedí málem až na rám, ale jinak je úzké a hlavně skoro rovné, takže v zatáčce se dá sedat prakticky až na šroubovací víčko. Navíc má v zadní části zespodu vybrání, za která můžete motorku při manipulaci na místě chytit. Také prsíčka ukrývající z pravé strany chladič a z té druhé překvapivě nádobku na olej mají optimální tvarování.

Pořádnému motokrosovému průjezdu zatáčkou se zadkem na nádrži, jednou nohou na zemi a druhou na stupačce a opřenou o prsíčka ale přeci jen něco brání - hodně uvnitř motorky umístěné subtilní stupačky. Na tyhle maličké plechové nic se člověk nemůže pořádně trefit, i při jízdě ve stoje musíte motorku hodně svírat koleny, aby vám nohy ze stupaček nespadly, a v těžkých motokrosových botách je to spíš jen o štěstí, jestli se na ně trefíte. Když jedete pravou zatáčku a máte se opřít levou nohou o bok motorky, tak narazíte ještě na vyboulený výfukový svod a nohu na stupačku prostě neohnete. Být ta motorka moje, okamžitě bych tam dal nějaké normální stupny.

Podvozek je blbnutí náramně nakloněn. Parádní ocelový deltabox se samozřejmě ani nehne a i kdyby, kdo by to na těch špuntech (vpředu 80/90-21, vzadu 110/80-18, obojí Pirelli MT 21 Rallycross) poznal, že jo. Přední klasická vidlice ani zadní centrála nejsou nastavitelné, zdvihy jsou na skotačení po polňačkách a opatrné průjezdy složitějším terénem dostatečné. Znervózňovat vás bude akorát mlácení samosklopného stojánku, ale toho nedbejte, šup do stupaček a plnej knedlík... Dvoupístkové brzdy AJP s opletenými hadicemi na obou kolech zastavují z jakékoli rychlosti bezproblémově.

Točit a řadit

Nejlepší na konec - motor. Vodou chlazená padesátka vykazuje v zákonné podobě vcelku nezajímavé hodnoty, ovšem my jsme měli k dispozici otevřenou (a samozřejmě nehomologovanou) verzi.

Nejdříve musíte dát sytič (páčkou na řídítku) a po pár prošlápnutích motůrek blafne. Už od začátku drží vyrovnaně volnoběh, po chvíli je možno sytič stáhnout. Dokud se pořádně neohřeje, cuká a nejede, jako každý jiný dvoutakt. Ovšem zahřátý je už hodně příjemný společník. Samozřejmě že vám motorka nerve ruce z ramen a na prohrábnutí potřebujete i na nezpevněném povrchu hodně spojčit, ale na padesátku je výsledný dojem hodně slušný. Motor tahá už v nižších otáčkách, nejvíce síly (podpořeno i řevem z pěkné koncovky) má pochopitelně v horní třetině. Dosahovaná maximálka je kolem devadesáti (skutečných, nikoli tachometrových), osmdesát jedete pořád a i do menších kopců.

Za svou dynamiku vděčí motor hlavně dobře poskládané převodovce. Jednička je hodně krátká, šestka zase blízko u pětky. Nebo jinak - jednička je čistě trialová, na dvojku vyjedete i hodně táhlý kopec po louce k lesu, tři čtyři jsou optimální kvalty na polňačky a pětku se šestkou střídáte na silnici. Motor má dost síly i na převoz dvou lidí, v místech, kde mi to kdysi u Pionýra nebrala dvojka, se détéčko i se 150 kg statečně hrnulo kupředu na trojku až čtyřku.

Vysoká zátěž není vykoupena přehnanou spotřebou, nám détéčko bralo lehce přes tři litry na sto, a to si užilo městských válek, jízdy ve dvou i trápení po loukách a polích víc než dost. No řeknu vám to bez okolků, být mi patnáct, já bych to bral. A neprohloupí ani ten, kdo nemá hluboko do kapsy a chce zůstat tak říkajíc "forever young".

Článek vyšel v tištěných ČMN 1/2007