Již druhou sezonu jsem měl možnost zúčastnit se výstavby české vědecké stanice na ostrově Jamese Rosse na Antarktidě. První sezonu 2004 až 2005 provázely nepředvídatelné problémy s dopravou materiálu na ostrov a my jsme měli možnost dosyta poznat nejjižnější část jižní Ameriky – Chile a město Punta Arenas, kde jsme víc než jeden měsíc pobývali.
Taxíky místo autobusů
Punta Arenas je starý námořní přístav. Nachází se ve 12. regionu Chile mezi 53. a 54. rovnoběžkou a na 75. poledníku na břehu průlivu Magallanes v Patagonii. Tento region sahá přes část Antarktidy až k jižnímu pólu. Na druhé straně průlivu se rýsuje pobřeží Ohňové země.
Punta Arenas má okolo milionu obyvatel. Nad městem se zvedají kopce rezervace Forestal Magallanes. Ulice ve městě jsou v americkém stylu. Z 90 % jsou jednosměrné, jezdí se ve dvou pruzích a stojí při pravém okraji. Je zde spousta taxíků (všechny černé se žlutou střechou). Některé mají taxametr, ostatní jen cedulku s trasou a platí se pevná částka. Tyto taxíky nahrazují městskou autobusovou dopravu a tvoří tak 50 % všech zde jezdících vozidel.
Na ulicích potkáte auta všech nám známých značek. Velké množství automobilů nese značku Lada, ale k vidění jsou také škodovky. Odhaduji, že jsem zde zahlédl tak 20 vozidel Škoda všech typů, od Favorita po Octavii. Pak zde jezdí spousta starých Amerik, od velkých limuzín až po pickupy.
Všechna auta mají na čelním skle nálepku STK, ale podle stavu některých vozidel to s kontrolami nebude tak hrozné. Policie zasahuje do provozu málo. Jezdí se velice plynule, bez nějakých rychlostních extempore, jak je zvykem u nás. Nikde jsem neviděl silniční kontroly nebo měření rychlosti.
Chile pro enduro
A teď něco o motorkách. V centru jsem jich několik potkal, převážně japonské (třeba Hondu 750 CB Four). Motocykly mají dvě poznávací značky, jednu vpředu a jednu vzadu. Jezdí zde však hodně endur, krosek a čtyřkolek. Za městem (mimo rezervaci) jsou opravdu bezva terény, a to je hotový ráj pro enduro. Je normální potkat kluky na kroskách, jak jedou přes město si zajezdit do terénu. Žádné tlumiče výfuku, žádné značky, nic. A policajti taky nic. Benzín zde v tomto čase (v roce 2006) stál v přepočtu asi 23 Kč za litr. Motorkářské noviny jsem zde žádné neobjevil, pouze časopisy, převážně evropské, nám známé. Když jsme byli pár dní v Argentině v Rio Gallegos, tak tam jsem koupil obdobu našich ČMN. Ve městě jsem objevil dva obchody s vybavením pro motorkáře a s prodejem nových a jetých motocyklů. Ceny jsou srovnatelné s cenami u nás.
Taky něco o silnicích v Chile. Hlavní tahy mezi městy jsou perfektní betonky v dokonalém stavu. Kde je zatáčka, tam je cedule „zatáčka“ a „zákaz předjíždění“. Za zatáčkou zase konec zákazu. Značení na vozovkách je žluté, směrové cedule zelené s bílým písmem. Paráda.
Zato vedlejší cesty tvoří pouze ujetý a uválcovaný štěrk. Jsou strašně prašné a rozbití čelních skel je tady na denním pořádku. Spousta aut má na nich proto sítě a různé kryty, další se dávají na světlomety a kapoty.
Zlodějů se nebojí
Cestovali jsme pár dní po národním parku Torres del Paine. Najali jsme si malý mikrobus i se šoférem. (My jsme ten park ale opravdu nevypálili! To byli jiní Češi, hned po naší návštěvě.) Při vjezdu na prašné cesty řidič hned upustil vzduch v pneumatikách pro pohodlnější jízdu, dokonce jsme neměli ani žádný defekt. Auta se na noc v kempu ani nezamykají. Řidič si klidně spal venku s námi pod stříškou a auto zůstalo s našimi věcmi odemčené a s klíčemi v zapalování. Inu, jiný kraj...
Protože na jižní polokouli je vše naruby, i léto zde začíná v prosinci a v březnu přichází podzim. Klima pro běžné motorkáře tu tedy moc vhodné není, pouze tak pro enduristy a krosaře.
Čtyřkolky na Antarktidě
Letošní cesta na ostrov již probíhala zcela bez komplikací a po několika dnech jsme stáli zase před naší stanicí na Antarktidě. Pouze plavba lodí z Punta Arenas přes Drakeův průliv na ostrov přinese nervozitu okolo žaludku, neboť několikadenní houpání lodi ve vlnách oceánu navozuje pocit střízlivění po těžké opici. Ale odměnou za tuto plavbu okolo Mysu Horn je pocta dle starého námořnického práva nosit v levém uchu náušnici a plivat po větru.
Práce na dokončení stanice zpestřily jen občasné návštěvy našich zahraničních sousedů, kteří měli stany nedaleko od nás. Najednou slyším povědomý zvuk – jedna z návštěv přijela na čtyřkolkách, meteorologové z Anglie! Pro oko motorkáře není nic hezčího než spatřit v této pustině něco, čemu zasvětil život. Takže přátelé motorkáři, na Antarktidě jezdit lze!
Na mototuristiku to nebude
Jenomže pohyb všech vozidel na tomto kontinentu těžce nesou ekologové. Jak jsem se přesvědčil, stopa lidská po jedné zimě není již patrná, ale stopy po autech a čtyřkolkách se ztratí až za 10 let. Jemný písek stopy sice zavane, ale povrch promáčklý od pneumatik se již nesrovná. Každopádně terén v okolí stanice svádí k úvahám pěkně si zde zařádit na endurech. Jediným problémem by asi byly čedičové kameny, které vyčuhují svým zlomem z povrchu a hrozilo by proražení pneumatiky.
S dalšími čtyřkolkami jsem se setkal při zpáteční cestě na argentinské stanici Marambio, kde je používají na přesun mezi hangáry na letišti a v okolí.
Tolik tedy krátká zpráva o stavu motorkářství na úplném jihu Jižní Ameriky a na tajemném šestém kontinentě. Asi by bylo bláhové domnívat se, že to budou krajiny motorkám zaslíbené, nicméně jak se ukázalo, opravdu nic není nemožné. Jestli se na nejjižnější světadíl někdy dostane motorka, nevím. Se mnou už to nebude, česká stanice je kompletně hotová a teď už tam budou jezdit jenom samé chytré hlavy zkoumat kdeco. Každopádně i na Antarktidě už znají naše noviny a tučňáci a tuleni viděli vlajku ČMN.