Celá cesta pro mě začíná později než u mých přátel, Dereka a Katky na TDM. Momentálně haprující zdraví mne totiž přesvědčuje, že bych neměl zkoušet, co ještě vydržím. Nakonec ale podléhám a doháním, co se dá. Přepadá mě záchvat smíchu a skepse zároveň, když si představím, jak dlouho jsem cestu plánoval, co všechno s sebou a teď balím svých pár švestek v rekordním čase. Záhy zjišťuji, že jsem horší než ženská, protože mašina je během chvilky jak vánoční stromeček.
V rychlém tempu
Své zpoždění doháním pro začátek přejezdem blíže k hranicím, a tak mě opravdová cesta čeká až následující den.
Na hranicích ani živáčka a kilometry od rána pěkně přibývají. Mažu přes Retz na Eggenburg, odkud směřuji na Horn. Před ním však sjíždím na silnici č. 34, je tu spousta zatáček, okolo teče říčka Kamp, na okolních svazích a skalách se tyčí hrady. Prostě paráda. Tady už si to začínám opravdu užívat. V Kremsu odbočuju směrem na Melk. Jestliže u předchozí silnice byla spousta hradů, zámků a kostelíků, tak tady to umocňuji na druhou. Začínám závidět Derovi s Kačabou, kteří už tudy jeli o den dřív a náležitě si to vychutnali. Já však, abych je dohnal, musím frčet dál. Míjím Melk, který je na druhé straně řeky, a podél dálnice jedu na Amstetten. Tady už cesta není tak zajímavá, a tak toho náležitě využívám a tahám za to, co se dá.
K jezeru Traunsee, kde se máme s Derekem sejít, zbývá něco kolem 70 kiláků a už se začínají tyčit vrcholky Alp. Cestou doháním místního bikera na SP2, který si to nechce nechat líbit, ovšem pořád se mi daří se ho držet. Brašny sice pomalu drhnou po asfaltu, o stupačkách nemluvě, ale za ten jeho vyjevený kukuč to stálo. V Gmundenu na světlech se řadím vedle něj a cosi na mě huláká. V přilbě se špunty mu nerozumím ani slovo, ale jeho vztyčený palec mluví za vše.
Kompletní sestava
Projíždím kolem pláží jezera Traunsee a pomalu už začínám vyhlížet Dereka s Káčou. Po vítačce se mě ptají, co že jsem si to tak najednou rozmyslel, že jsem nakonec jel, no a samozřejmě nemůžu uniknout otázkám typu, koho že si to vezu v té kupě bagáže, anebo na jak dlouho že tady vlastně jsem. Sedáme na mašiny a hledáme nějaké fajn místečko, kde bychom si mohli orazit. Po chvilce ho nacházíme a tédéemácká část výpravy se jde rochnit do jezera, kde je 17 °C. Jsme uchváceni z hory, která se tyčí naproti nám: 1691 metrů vysoků Traunstein.
Protože se chceme dneska ještě juknout po okolí, abychom mohli zítra jet už někam k Zell am See, moc se nezdržujeme. Objíždíme jezero a před Ebensee odbočujeme na vedlejší silnici, která vede směrem do hor k dvoujezeru Langbathseen. Po krátké prohlídce okolí sjíždíme zpátky na silnici č. 145 a přes Neukirchen míříme k Attersee, kde ve Weissenbachu nacházíme docela pěkný kemp za rozumné mince.
S našinci na kus řeči
Opouštíme Attersee a u dalších jezer Mondsee a Wolfgangsee každou chvíli zastavujeme, fotíme a patřičně si to užíváme. Jedeme po silnici č. 158 směrem na Bad Ischl. Jakmile končí Wolfgangova tůňka, sjíždíme na první placený úsek. Ano, pokud čtete a zároveň při tom sjíždíte prstem mapu, jistě jste zjistili, že nyní se konečně vydáváme do trochu vyšších sfér – míříme na Postalm.
Stoupáme vzhůru průsmykem až na 1325 m vysoký vrchol, kde potkáváme čopráky z matičky Prahy. Sbíráme všechna moudra a s díky se loučíme. Sjíždíme z vrcholu a klesáme ke druhé straně tohoto placeného úseku. Ten nás opravdu mile překvapil, ne snad kvalitou povrchu, nýbrž scenérií okolí, která je opravdu nádherná. Foťáky dostávají zabrat, jakož i brzdy při prudkém klesání. To může potvrdit hlavně Dero, když zjišťuje, že zadní brzda je gumová a vaří se mu kapalina.
V Rigausu na druhý pokus odbočujeme na Golling, před kterým se směrujeme na veleznámý Bischofshofen. V jednom z měst skokanského Turné čtyř můstků se jen ze zajímavosti zastavujeme juknout do motoshopu s bazarem, a po silnici č. 164 míříme na Saalfelden.
Má mapa opět nezklamala, poněvadž tato cesta stojí opravdu za to. Jak přírodou okolo, tak kvalitou vozovky, včetně velmi solidních zatáček. Jako mnohokrát nečekám na posádku cestovního stroje a užívám si jízdu naplno, jak jen to jde.
Přes Dientener Sattel a Filzensattel se dostáváme do Saalfeldenu a pádíme dále na jih až do Zell am See. Cestou nacházíme penzion s cenou 17 éček včetně snídaně v podobě švédského stolu.
Malý výlet po okolí
V penzionu se nám líbí, tak si tu necháváme věci a máme v plánu vyjížďku na lehko jen do okolí. Přes Zell a Mittersill přijíždíme do vesničky jménem Krimml, odkud nás čeká docela solidní štreka těsně pod samotný vrchol vodopádu. Vstup je za čtyři eura (v roce 2008) a řeknu vám, je to docela slušná masa H2O. Čtvrté největší kaskádové vodopády na světě, to už mluví samo za sebe. Větší jsou myslím jen v Latinské Americe ve Venezuele, Jihoafrické republice a USA. Cesta nahoru a zpět nám zabírá dobré čtyři hodiny.
Poté se vydáváme na Gerlos-pass, který je co by kamenem dohodil. Mýtné se platí až nahoře za skvělými zatáčkami, které si samozřejmě dávám snad čtyřikrát za sebou. Po zaplacení mýtného pokračujeme k přehradě Speicher Duriassboden. Ta už je na samé hranici s Tyrolskem. Chvilka na kochandu a vyrážíme pomalu na cestu zpět. Abychom nejeli úplně stejnou cestou, v samotném centru průsmyku odbočujeme na vedlejší. Tím přicházíme o tak báječné zatáčky Gerlospassu.
Silnice je sice vyloženě vedlejška, jakož i povrch, ale nádherný výhled to všechno nadmíru vyvažuje. Celé údolí Krimmleru máme jako na dlani. V Neukirchenu se domlouváme, že k Embacherovým již dorazíme každý zvlášť. Pádím si to tak svým tempem a ze zvědavosti se jedu ještě juknout do Kaprunu. Pak už je to jen kousek do Viehhofenu, kde se opět scházíme. Frau Embacher se raduje, ��e zůstáváme ještě jeden den, a dává nám dokonce slevu, noc jen za 15 „ojro“.
Alpská klasika
Loučíme se s velmi příjemnou paní Embacher a plně nabalení frčíme na Bruck a Grossglocknerstrasse. Za chvíli je to tady. V době světové krize, tedy ve 30. letech postavená Hochalpenstrasse. Musíme si však ještě nějakou tu půlhodinku počkat, protože se zde právě jedou veteránské závody. Naštěstí se závod jede jen dopoledne, a tak po malém zpestření platíme 17 stříbrných za mýtné. Dál si už užíváme jen nekonečné zatáčkové nirvány a razíme na známou Edelweiss Spitze. Silnice je až na vrchol dlážděná kočičími hlavami a zatáčky jsou velmi ostré.
A je to tady: 2572 m.n.m. Parkoviště je docela slušně zaplněné a není tady ani nouze o opravdové skvosty, a to jak mezi motocykly, tak i auty. Okolní vrcholky máme jako na dlani, jen vrchol Grossglockneru ne a ne se ukázat zpoza mraků. Z Edelweissu postupně jedeme dále k jihu a každou chvilku zastavujeme, buď na odpočívadlech nebo u některých z mnoha muzeí. U posledního muzea, které má za úkol návštěvníkům ukázat, jak a za jakých podmínek byla vlastně tato silnice budována, si Dero s Kačkou dávají delší pauzičku, zatímco já toho využívám a jedu si vychutnat luxusní zatáčky prakticky celé ještě jednou.
Levá, pravá, stoupání, klesání – prostě nádhera. Opět brousím stupačky a sedlové tašky div nedrhnou taky.
Ještě máme v plánu podívat se na vyhlídku Franze Josefa. Mezitím si však užíváme trochu té letní koulovačky, Dero nemůže odolat, když vidí starou frézu na sníh, a už se nám taky konečně ukazuje sám Velký Glockner.
Sjezd k jižní straně je takový sešup, že nám skoro stačí cyklisté. Zastavujeme ještě v malebném městečku Heiligenblutu a loučíme se s Hochalpenstrasse, vyhlášenou mekkou motorkářů.
Teď už nás čeká jen cesta na severovýchod, abychom zítra nemuseli lámat rekordy v počtu ujetých kilometrů. U Spittalu trošku bloudíme, ale pak nacházíme tu správnou cestu na St. Michael. Jedeme po silnici č. 129, která v Gmundu plynule přejde v č. 99. V „Michálkovicích“ mám jednu ze svých slabších chvilek, kdy si při otáčení málem rozbíjím čuňu. Nabalená motorka, pomalá rychlost a zavírající se řídítka udělaly své. Jeden a půl kolečka kolem nohy, posádka TDM se divadýlkem náramně baví a já jsem rád, že mé spodní prádlo nezaznamenává větších změn. Míjíme Tamsweg a podél řeky Mur fičíme směrem na Murau. Tyhle kroutící se silničky podél tekoucích říček mají vážně jakési kouzlo. Za tmy se nám daří dojet do kempu u Brucku a čeká nás poslední noc našeho výletu.
Poslední den v sedlech
Volíme krásnou silnici č. 20 přes Seebergsattel. Navštěvujeme Mariazell, známé poutní místo, zasvěcené Panně Marii, která se zde dokonce prý několikrát zjevila. Jdeme se podívat do centra, na náměstí, ke kostelu. Do něj však ani nenahlížíme, jelikož fronta je víc než hustá. Městečko je krásné, atmosféra nezaměnitelná, ovšem těch stánkařů rýžujících na místní „atrakci“ je na můj vkus až nechutně moc. Po hodinové prohlídce městečka jdeme zpátky k mašinám a vybíráme cestu, kudy dál. Volba padá na silnici č. 21 směrem na Pernitz a Waldegg, pořádný úsek v Rakousku, který stojí za to. Ani ne tak kvalitou povrchu jako rozmanitostí a přírodou. Zpočátku, podél Salzy, to je ještě širší silnice, ale posléze cesta nabírá ryze horský ráz. Alpy to sice nejsou, ale kvalita svezení není nijak ošizena, ba naopak. A to kolem nás – jedním slovem nádhera. V St. Aegydu nám to jen nepatrně kazí rozkopaná silnice, ale za chvíli je to už zase v nejlepším pořádku.
Cesta utíká a už nám zbývá nějakých 70 km na přechod v Petržalce. Tento úsek si ještě užíváme, ale jakmile překročíme hranice na Slovensko, šup na dálnici a už se vidíme doma naložení ve vaně.
Dojíždíme zbylou porci kilometrů, je tady Bytča, kde se loučíme a rozdělujeme. Derek s Kačou jedou na Čadcu, já směr Makov a můj tolik oblíbený úsek zatáček, ale po namlsání z alpských průsmyků je to teď pro mě jen obyčejný kousek silnice. Nehledě na to, že si připadám, jako bych jel po tankodromu...