Vyrážím uprostřed týdne, bez větší přípravy a ke zpestření začátku své cesty mám namířeno do Karlových Varů, stavit se u kámoše „Primáře“ Tondy. Cesta začíná pěkným počasím. Beru to kolem Koněpruských jeskyní a dál přes Beroun na Vary mou oblíbenou cestou. Večer jsem u Primářů, kde se právě roztápí gril, takže přesně na večeři. Během večera se i Tonda rozhoduje: „Martine, v tom tě nemůžu nechat samotného! Jedu s tebou! “ A tak přes mírné protesty jeho drahé polovičky Páji a obou dětí druhý den dopoledne startujeme směr Německo již ve dvou.
Na štrúdl do Rakouska
Náš první společný den nám počasí moc nepřeje. Prší až do Mnichova a jsme rádi, že alespoň na první úseky v Tyrolských Alpách máme počasí celkem ok! Spaní Tonda domluvil u kamaráda Ládi a jeho ženy Olinky v domečku ve vesnici Tossens. Shodou okolností jsem už tady dříve byl, a tak jsem si ověřil, že v místní restauraci pracuje stále ta stejná stará a protivná hostinská. Olinka napekla štrúdl a já dostal terapii od znalce života Ládi, který se jinak živí jako kuchař v horském hotelu.
Další den okolo osmé hodiny ranní vyrážíme do slunného dne směr blízké Švýcarsko. To samozřejmě projíždíme bez použití dálnic od východu k západu. Tonda připravil sérii pěkných průsmyků prostřídaných rychlými průjezdy v údolích. Silnice kvalitní a suchá, nálada skvělá a dopravní policie zalezlá, prostě přesně den, jak má být.
Navečer přijíždíme do Chamonix, kde se setkáváme se Šárkou a zabydlujeme se v jejím dvoupokojáčku. Večer razíme na koncert do rock klubu MBC, seznámit se s Šárčinými přáteli a samozřejmě také ochutnat místní pivko. Poznáváme další Čechy, kteří tu pracují – Jirku a Martinu, a také sympatickou Angličanku Jean.
Výstup na ledovec
V sobotu jdeme omrknout město, ale především do agentury, kde je možné dojednat si průvodce na ledovec a vypůjčit si výstroj. Všichni jsme v tomto směru začátečníci, takže opatrnost je na místě. Máme štěstí, na neděli je jeden průvodce volný a je možno vypůjčit si i výstroj. Zkoušíme si speciální boty a fasujeme mačky, vypadá to dobrodružně už teď.
Dnes máme ještě ale v plánu společný výlet na motorkách po okolí. Šárka tu má totiž svou FZ6. Vyrážíme z Chamonix přes průsmyk do Švýcarska a dál do lázní Bain De Lavy. Tady jsou pěkné venkovní bazény s termální vodou, ve které se lze koupat i v zimě, což musí být parádní, ale teď je voda až zbytečně teplá. Po návratu domů si dáváme na terásce blízké hospůdky jen jedno pivko a jdeme spát. Zítra musíme být fit!
V sedm ráno vstáváme, rychle pakujeme baťohy, svačinu, oblečení, camel bagy a vypůjčenou výstroj. O půl deváté jsme u dolní stanice lanovky na Aiguille Du Midi, kde se setkáváme s naším průvodcem, sympatickým Francouzem, který se představuje jako Brzee. Je mu 29 a už několik let tady dělá průvodce. Cestou se dovídáme, že byl již několikrát v Himálajích a tady slezl asi kdeco. Je veselý a zajímá ho, co děláme, odkud jsme a také jestli jsme už v takové výšce někdy byli. Cestou v lanovce se nenápadně ptá, zda nemáme strach z výšek a jestli přejdeme hřbet široký 50 cm, na jehož stranách je propast 2000 m hluboká. Nejdřív si myslíme, že přehání, ale těsně před dojezdem lanovky nám ukazuje, jak po tom hřbetu jdou jiní horolezci. No paráda! Nahoře nám dává tak půl hodinky na aklimatizaci a kochání se z terasy. Vylepujeme zde samolepku Sršního roje a pak šup do maček a veškeré té výstroje. Brzee nám dává ještě školení, jak se chovat a jak v tom všem chodit. Nakonec nás svázal všechny lanem a vyrážíme na cestu. Počasí je krásné, ale hned na začátek musíme přejít tak 300 m po onom hřebenu a ještě z kopce. Asi v půlce nás potkává jiná parta, co jde proti nám, a tak se ještě na té malé pevné části musíme vyhýbat. Nikdo nespadl, a tak se dostáváme až na ledovec v pořádku. I nadále zůstáváme svázaní, to pro případ, že by někdo z nás vstoupil na zasněženou prasklinu v ledu a propadl se. Ty jsou prý dost hluboké a říkají jim kravasy.
Brzee nás bere na krásnou vyhlídku, kde se kocháme blízkým Mont Blancem a pohledem dolů na město a nakonec jdeme do horské chaty na čaj. Stoupání před chatou mi ale dává pěkně zabrat. Aspoň je pak ale kde si oddechnout. Na chatě se musí odložit výstroj. Sotva to uděláme, dostává Brzee telefon zdola, že se máme urychleně vrátit, protože se blíží bouřka. Pokud to nestihneme, spíme tady! Rychle se oblékáme a vyrážíme ven. Cesta prý trvá asi hodinu a během ní se viditelnost zhoršila tak na 20 m a přišel ostrý vítr. Jde se mi těžce, protože je to skoro pořád do kopce a nakonec vystupujeme po hřebenu, kde potkáváme tři horolezce bez lana i maček. Všichni jsme nakonec rádi, že se včas a v pořádku dostáváme k lanovce. Zde zjišťujeme, že ti odvážní lezci byli tři Češi, kteří si jen tak vyrazili na menší procházku. Pánovi, co je vedl, bylo 65 let, ale byl asi dost zkušený, pak ještě nějaký chlapík a jeho žena. Prý mačky i lano mají, ale dole v autě…
Poslední lanovka dolů a zavírá se pro špatné počasí, měli jsme opravdu štěstí.
Dole si dáváme pivko na zahrádce a vstřebáváme zážitek. Tak tohle je úplně něco jiného než jezdit na motorce. Ale co! Zkusit se má přeci všechno!
Primář vyučuje
Čeká nás poslední den, počasí přeje, a tak jdeme zase jezdit. Tonda bere Šárku na tandem, aby jí ukázal, kam až je možné motorku v tak skvělých zatáčkách klopit. Vyrážíme opět do Švýcarska a pak jedeme asi 250 km dlouhý okruh severně a vracíme se do Chamonix z druhé strany. Šárka z toho má trošku strach, protože se jí zdá, že to Tonda musí každou chvilku položit, jak se s ní naklání. Já zase vidím, že jede odpovědně, protože jede o dost opatrněji a mírněji, než když jede sám. Ještě si den zpestřujeme menším off-roadem. Tady nám už Šárka skoro nadává a projevuje svoji nespokojenost a obavy. Nakonec ale vše dobře končí.
Asi pět kilometrů před Chamonix zastavuji a chystám menší slávu. Právě jsem totiž se svým Triumphem Tiger 900 najel 100 000 km! Na tachometru pěkně srovnané nuly a já mohu vyrazit vstříc další stovce. Večer ještě rozlučková večeře v centru se Šárkou a Alexem, kterého znám už z Anglie, a jde se spát. Ráno nás čeká cesta domů.
Reného sklípek
Vstáváme, balíme a loučíme se. Je úterý ráno a naše mise tady končí. Počasí nám opět přeje a zase přes Švýcarsko vyrážíme k Bodamskému jezeru do města Friedrichshafen. Tady má Tonda nějaké neodkladné rodinné záležitosti a jako vždy ochotného kamaráda Reného, který nás s manželkou Martinou ubytovává ve svém domě. Celý den zase samé zatáčky, i když k večeru už je docela provoz a i počasí se kazí. Nevadí, stejně nám do této doby docela přálo. Večer jdeme nejdříve na pivko a večeři. Z Reného se vyklubal prima chlapík. Později jdeme k jeho tátovi, kterému je už přes 70 let, ale jsou s mámou pořád fit. To tedy ano… Je už od odpoledne zavřený ve sklepním baru svého domu a paří se svými přáteli, kteří původně zašli jen na kafe. Tatík je pěkně rozparáděný a pořád si chce povídat a připíjet. Tonda klábosí a já bohužel jen chytám sem tam nějaká slova. Alespoň pořizuji pár fotek. Nakonec tatík půjčuje Tondovi akordeon a společně jim zpíváme. Tonda hraje oblíbené hity: „Co jste hasiči…“ a „Škoda lásky…“ to je asi to jediné, na co jsme si vzpomněli. Jdeme spát pozdě, ale veselí! Zdá se, že být v Německu důchodcem není zase až tak špatné.
Ráno se „opět“ s někým loučíme a v duchu si říkám, snad tak fajn lidi ještě někdy uvidím. Tonda jede vyřizovat ty své záležitosti, a tak si jen na jedné křižovatce na červené podáváme ruce a přejeme si šťastnou cestu. Padá zelená, já jedu vlevo a on vpravo. Podle GPS to mám domů 620 km. Počasí je ok, tak nic nebrání vzít za plyn a vyrazit k východu. Takhle sám si ještě víc uvědomuji, jak je to prima dělat věci, co člověka baví. Slunce svítí, silnice suchá a motorka šlape jak švýcarské hodinky. Prostě, dnes to zase bude výlet. Sice jsem před Chamem malinko zmokl, ale pak už bylo zase pěkně. V Chamu navštěvuji svého letitého kámoše Jirku Žižku, který tam dělá v servise Triumph a musím se mu pochlubit se svými 100 tisíci kilometry na tachu. Po kafi do mě ale Jirka na rozloučenou trochu rejpe: „Sto tisíc? Dětský řeči! Máme tady jednoho, co sem jezdí do servisu od třiadevadesátýho a ten má najeto 360 000 km, jo a v Anglii mají borce s půl milionem! “
Domů to beru pěkně spodem přes Spálené Poříčí, Příbram a Neveklov až do Benešova a celou cestu si říkám, že si Tigera ještě nějaký ten čas nechám, protože je akorát dobře zajetý.