Vyjíždíme brzy ráno a přes Německo a Rakousko přijíždíme po ujetí 650 km do našeho plánovaného kempu. Zabydlení nám komplikuje akorát stavba mého nového stanu z hypermarketu, která mi dává zabrat, a vzhledem k tomu, že se začíná rychle stmívat a ochlazovat, zmocňují se mě myšlenky se na to vybodnout. Nakonec se ale s vypětím všech sil daří a můžeme plánovat zítřejší výlet. Jelikož nemáme GPS navigaci, všechny trasy výjezdů máme připravené z dostupných map a internetu.
Horká chvilka
Opouštíme kemp a jedeme směrem na Cercivento – Monte Tenchiia (1840 m). Bohužel až sem to již Italové stačili vyasfaltovat. Zanedlouho ale přicházejí očekávané šotolinové cesty a pěšiny, kterými zdoláváme vrchol Monte Zoufplanu (1992 m). Cestou nepotkáváme kromě dobytka ani živáčka a míříme na severozápad. Necháváme se unést krásnou přírodou a užíváme si parádní off-road, až se nám daří vlítnout na horskou pěšinu, která se po více než kilometru jízdy stylem spojka – jednička zúžila tak, že nejsme schopní ani postavit motorky na stojan. Po Vlastových slovech „jeď dál, zpátky se nevracím“, lezu z motorky a opírám ji pravým řídítkem o skálu, doufajíc, že se mi nezřítí do 1000 m hlubokého údolí pod námi a jdu na pěší průzkum trasy. Absolutně nesjízdná, řekl bych, úsek pro hodně zdatné šlapačkáře. Vracím se tedy zpět k motorkám a k Vlastovi, musíme to otočit a vrátit se zpět. Vlasta mi zprvu nevěří, ale když mu popisuji, co by nás čekalo, souhlasí, ale není mu jasné, jak otočíme na té úzké římse naše motorky. První jde Vlastovo DR. Je to bitva „o přežití“a těch 140 kg nám dává řádně zabrat. Leje z nás pot a občas začínám pochybovat, jestli to zvládneme. Máme toho oba plný kecky a čeká nás ještě jeden zápas, při otáčení mojí DR. Po půlhodinové makačce při otáčení obou DR se vydáváme na zpáteční cestu. Člověk si asi zvykne na všechno, protože zpáteční cesta po „římse“ už mi tak hrozná nepřipadá. Místama si dovoluji dát dokonce i za dvě a zase si to užívám. K výchozímu bodu této hrozné etapy nám zbývají dvě zatáčky a najednou rána – jako kdyby mne někdo kopnul do předního kola, a už se válím na zemi. Chci se zvednout, ale moc to nejde. Levou nohu mám zaklíněnou pod mašinou. Opatrně ji vyprošťuju a když se postavím na obě, teprve si uvědomuju vážnost situace. Přední kolo se otáčí nad propastí, motorka leží na boku a drží silou vůle pouze za stupačku a levý karter. Ani se nesnažím s ní pohnout, musím počkat na Vlastu. S jeho pomocí vyprošťujeme mé DR z nepříjemné polohy nad propastí. Naštěstí napáchané škody jsou jen odřeniny a přežil to i levý chladič, který dostal slušnou ránu. Přejíždíme pár metrů a svlékáme ze sebe totálně propocené hadry. Všímáme si na skále červené turistické značky a nápisu „Alpinistiko Turistiko“, takže teprve teď nám dochází, kam že jsme to až zajeli. Náročné i pro pěšáky. Návrat do kempu probíhá bez problémů a litujeme akorát toho, že jsme nenafotili ani nenatočili dnešní zážitky.
Řetěz na odpis
Druhý den vyjíždíme s cílem najít nájezd do hor. Pohodová etapa na šotolině se spoustou krásných výhledů na okolní hory, to je prostě Panoramatica. Úsek je sjízdný i na težkém enduru, což se nám záhy potvrzuje. Na konci této etapy potkáváme dva Němce na géesech. Cestou sledujeme m��stní dobytek i starousedlíky – pořádně vykrmené sviště. Výškoměr ukazuje cca 1850 m a počasí je fantazie. Brzo nás ale moc velká pohoda začíná nudit a hledáme něco víc off-road a kolikrát ani nevíme, kam vlastně jedeme. Bez značení končíme v jednom krásném průsmyku, kterým protéká horský potok. Vychutnáváme si parádní přírodu a to ticho, a po odpočinku se vracíme zpět směrem na Rigolato. Cestou zvládáme ještě několik enduro výjezdů, ale vzhledem ke stavu paliva v nádržích už míříme do kempu v Ravasclettu. Dnes máme za sebou 147 km. Všechno je ok, až na můj řetěz, který je zjevně před smrtí. Vlastovi, který připravuje večeři, suše oznamuji problém s řetězem. Očekávaná reakce „hlavně, že to furt kontroluješ a mažeš jak blázen a pak se ti po pár km v Itálii pos… to jsem zvědavej, kde tady budeš shánět novej?“ Nechal jsem ho trochu vycukat a když skončil, rozbalil jsem před ním funglovku 520 „O“ kroužek, který samozřejmě vozím pokaždé s sebou na naše enduro akce.
Hned ráno míříme do Ovara, kde u první autodílny pomocí pantomimy řeším úspěšně svůj problém. Na revanš dávám Italovi český pivo, navzájem si poděkujeme a taháme směrem na Monte Zoncolan (1750 m). Dneska naviguje Vlasta, a musím ho pochválit, užíváme si parádní šotolinové a lesní cesty. Za Vinaiem sjíždíme na rozhodující enduro etapu. Několik brodů říčky, která nás provází velkou částí této etapy, dojíždíme ke kótě „Ruchia“, kde dle mapy máme pokračovat dál v našem výjezdu, ale bohužel další možnou cestu pro naše DR nenacházíme. Jsme zklamaní a nechceme si přiznat, že se budeme muset vrátit zpět a hledat nový vjezd do hor směrem na M. Zoncolan. Několikrát se oba pokoušíme najít vhodnou trasu dalšího výjezdu, ale neúspěšně. Vlevo kolmé skalní stěny, vpravo propast do údolí, musíme se vrátit. Volíme náhradní trasu, částečně po asfaltu do Trischiamps, kde už zase lítáme po klasické šotolince. Nikdo nikde, pouze občas nám skříží cestu krávy nebo ovce. Motáme se ve výšce 1650 –1970 m a užíváme si krásných výhledů. Od právě budovaného lyžařského areálu Monte Zoncolan (v roce 2008) míříme po cestě do údolí a vracíme se přes Ovaro do kempu.
Na úprku před ochráncem
Další den odjíždíme směr Paluzza. V Rivuu si dáváme parádní stoupák, levá střídá pravou, lehoučký povrch střídají velké šutry, bahno, brody. Jsem tak nadšen, že musím občas DR postavit na zadní. Z Riva jedeme na Piano di Arta. Tady blbneme ve vyschlém korytě řeky. Čumíme na parádní přírodu a vrchol kopce před námi, který zkusíme dát. Jedeme podél řeky, po 3 km brodíme a pokračujeme lesní pěšinou směrem k vrcholu. Vše probíhá hladce do okamžiku, kdy hluboko v lese potkáváme místního „ochránce přírody“ na trialové motorce. Jak se zdá, je z toho víc překvapený než my, bereme za hefty a mažeme rychle pryč. Zapomínáme odbočit směrem k vrcholu a po několika dalších kilometrech jsme nuceni otočit a hledáme odbočku na konečné stoupání. Šutry, bláto, klacky, všechno za námi lítá, motorky řvou, hrabou, staví se na zadní, ale stejně asi posledních 60 výškových metrů vzdáváme. Opíráme mašiny o stromy a jdeme pěšky směr vrchol. Leje z nás pot, odkládáme přebytečnou zátěž a plazíme se dál. Po půl hodině jsme těsně pod vrcholem. Dokumentace, odpočinek a vracíme se zpátky k našim opuštěným DR. Už jsme připraveni k odjezdu, když najednou slyšíme prdlavý zvuk ochranáře taliána na trialu. Volíme bezkonfliktní variantu. Talián jede po našich stopách až na místo, kde jsme se před chvíli otáčeli. Toho využíváme, krpál sjíždíme „bez motoru“ a až na lesní cestě v údolí nakopáváme naše DR a v pohodě pokračujemei na naši základnu v Ravasclettu.
Nejsme žádní srabi
Počasí nám nepřeje. Okolní hory se ztrácejí v mracích a na vrcholcích je patrný sníh. Tomu odpovídá i nálada v našem dvoučlenném týmu. Voláme domů a pomocí internetu zjištujeme předpověď na další dny. Uvažujeme, že to zabalíme a zmizíme domů. Nakonec to ale nevzdáváme a zůstáváme. Odpoledne skáčeme na mašiny a jedeme směrem na Moinu, kde hledáme výjezd na Lago di Sauris, kam chceme vyrazit přístí den hned ráno. Po hodině cesty z Moiny dosahujeme jednoho z vrcholů na této trase. Vítr s náma pěkně mlátí, padá sníh, ale přesto si užíváme nádhernou přírodu a krásné panorama obklopujících Alp. Úkol pro dnešní den je splněn – už víme, kudy budeme zítra pokračovat v celodenní výpravě za dalším dobrodružstvím.
Ráno vyrážíme směrem na Lago di Sauris. Nájezd do hor nacházíme po včerejším „průzkumu“ bez problémů, a tak můžeme pokračovat na Monte Forchia (1904 m). Ze začátku valíme po rozbité lesní cestě, s přibývajícími výškovými metry nás ale les opouští a my dál pokračujeme horskou krajinou s nádhernými panoramaty. Levá, pravá, nahorů, dolů, šutry za náma jen lítají. Cestou míjíme několik farem. Asi po hodině jízdy odbočujeme a začínáme klesat směrem k Lago di Sauris. Jak klesáme, sníh se mění v déšť. To ale nám endurákům vůbec nevadí, užíváme si pohodového úseku podél potoka, brodíme se a valíme dál do údolí. Před námi je cesta, kterou jsme chtěli pokračovat, ale nová asfaltka není nic pro nás. Po shlédnutí mapy volíme návrat po stejné trase až k Monte Forchia. Nejdřív nás to trochu mrzí, ale pak nám dochází, že uvedenou trasu už máme najetou, a tak můžeme pořádně tahat. Jedeme pořád do kopce, přes cestu zde taliáni nadělali příčné strouhy, aby na jaře měla kudy téct voda, no a my přes ně skáčeme. Po půlhoďce dosahujeme požadované kóty 1856 mnm a hřebenovkou pokračujeme na C. ra Malins. Po dosažení jednoho z vrcholů zastavujeme a zjištujeme, že jsme na tomto místě byli už vloni. Po nezbytném focení otáčíme na C. ra Vinadia. Cesta pokračuje klasickou šotolinou, občas proloženou většími šutry a klesáním. Odbočujeme na Di Sotto, lehký off-road výjezd a vzájemně se hecujeme, kdo bude dřív nahoře. Zcela uspokojeni ze zážitků dnešního dne volíme nejkratší cestu do kempu. Poslední serpentiny před kempem se s Vlastou naháníme a zjištujeme, že i na špuntech se dá na asfaltu blbnout. Dnes máme za sebou 164 km a oba se shodujeme, že tento den byl asi z celého našeho pobytu zde nejvydařenější.
Finální etapa
Na poslední den máme naplánovaný výjezd na Monte Paularo (2060 m). Začínáme tankováním v Paluzze, kde dáváme řeč s pumpařem, který moc nechápe, kde se tady berou dva enduráci z Čečny. Pokračujeme na Ligosullo – Valdaier. Brzy začíná šotolina a razíme dál k vrcholu, kterého dosahujeme v pohodě za jeden a půl hodinky. Přichází k nám místní farmář a vysvětluje nám, že na takovéhle jezdění po horách je nejlepší jeho šlapačka Gas Gas. My mu to nevyvracíme, protože jednak jezdíme po jeho pozemcích, a jednak nám poradil kudy dál a kde jsou nejlepší výhledy na okolní vrcholky Alp. Po dosažení cíle dnešní krátké etapy vrcholu Monte Paulara se jen neradi loučíme se zdejším krajem. Při sjezdu do údolí nám cestu skříží stádo koz. Trochu blbneme, hlavně Vlasta. Trká hlavou do kozla, je to prostě starej kozel. Český tatranky jim taky chutnají a nakonec se koz nemůžeme ani zbavit. Prostě samá sranda, až do chvíle, kdy nám silný vítr shazuje obě motorky ze stojanů na zem.
Naštestí jsme je měli postavené dost daleko od hrany propasti, tak můžeme v klidu pokračovat ve sjezdu do údolí a v návratu do kempu v Ravasclettu, kde naše DR čistíme a balíme za neskutečného vedra.
Jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. O naší enduro akci to platí dvojnásob a tak jsme rádi, že jsme to tady ve středu nezabalili, když se totálně podělalo počasí, a vydrželi jsme až do konce. Ty dva poslední dny, kdy jsme podnikli výjezdy na Lago di Sauris a Monte Paularo, za to určitě stály. Arrivederci Italia!