Již od doby, kdy jsem dokončil svůj poslední závod supermota, jsem se těšil na další start. Čas ovšem plyne velice rychle a než jsem se nadál, byly dvě sezony minulostí a supermoto se poměrně změnilo. Pravidelně se v sezoně koná jezdecká škola Supermoto Academy, máme několik jezdců v mistrovství Evropy a především Pavla Kejmara v mistrovství světa. V neposlední řadě přibyl k zaběhlému českému šampionátu zcela nový mistrovský šampionát ČSMS. A právě závěrečných dvou podniků Supermotard Open Tour 2012 jsem se účastnil na půjčené závodní Yamaze YZ450F Petra Záruby, pravidelného účastníka MČR.
Těžké závodní ráno
První z podniků se konal na bývalém brněnském autobusovém nádraží Zvonařka. Jednalo se o svátek supermota „blíže lidem“ a jezdecké pole se sešlo opravdu ve vrcholné formě se všemi předními, nejenom českými jezdci. Trať byla skvěle připravená, a i když asfalt byl velice hrubý a nerovný, terénní pasáž, vytvořená z navezené hlíny čtyřiceti Tatrami, byla jednoduše k sežrání.
Do dopolední části tréninku nastoupili jen ti, kteří nebyli předešlého večera v centru města. Odpoledne už se ale trať kompletně zaplnila ve všech kategoriích. Nedlouho na to však tréninky překazil déšť a jen několik jezdců třídy S1 se na mokrých pneumatikách vydalo bojovat s počasím. Já jsem mokrý trénink také vypustil. Na mokro jsem měl natrénováno z předchozího týdne, z milovického letiště u Petra Vorlíčka, a navíc jsem s sebou v Brně neměl mokrou sadu. Alespoň zbyl čas na vyřízení administrativní a technické přejímky, kterou jsem si jako správný mazák odbyl již v sobotu, abych se v neděli ráno zbytečně nezdržoval.
Do neděle pěkně zostra
Nedělní ráno bylo podstatně lepší než to sobotní. Bylo ale také mokřejší, což způsobilo, že první trénink se jel bez terénní vložky. Kvalifikace však tuto část už obsahovala a opět se ukázalo, jak důležité je mít v supermotu dostatečné motokrosové dovednosti. Ty na brněnské trati, měřící něco málo přes 600 metrů, znamenaly i dvě sekundy rozdílu na kolo. I přes veškerou mou snahu bylo něco stále špatně, když jsem měl startovat až z šestnácté příčky. Před první jízdou jsem tak čekal na zázrak, který přišel v podobě deště. Na vodě jsou karty zcela zamíchané a to byla moje chvíle.
Bylo jasné, že kdo obuje mokré pneumatiky, bude vpředu. Mnoho jezdců kategorie S2 je ovšem z finančních důvodů nevede. Avšak „skoro týmoví“ kolegové Lukáš Mikšovský a Lukáš Matěna do závodu nakonec nenastoupili, a tak jsem mokrou sadu poskládal z jejich zásob. Na přezutí jsme měli cca 15 minut a zde se ukázalo, jak dobré je mít s sebou mechanika/kamaráda na výpomoc. Kluci, díky.
S mokrým zadkem
Vše se stihlo přesně na čas a já tak mohl zabrat svoji startovní pozici na roštu. Ovšem tady zjišťuji, že vůbec nevidím na startovní semafor! Řídil jsem se tedy pouze ostatními jezdci. Asi bylo odstartováno. Poslal jsem to do první levé z vnějšku a úspěšně se prodral dopředu, přibližně na dvanáctou příčku. Na trati bylo pořád poměrně hodně vody a v průběhu závodu jsem viděl stále padat jezdce, a to i ty z předních příček. I z toho jsem usoudil, že se s Milanem Opatřilem z týmu Effenbert přetahuji přibližně o pátou příčku. Milan jel hodně dobře v terénu, ale mě zradila fyzička. Nakonec jsem v první jízdě udolal šestou příčku, což jsem považoval za skvělý úspěch, a přál jsem si, aby se i druhá jízda jela na mokru.
I když se opět stahovala mračna, jelo se na suchu. Otálení s přezutím pneumatik ovšem znamenalo pouze krátké nahřátí a to se mi v závodě nevyplatilo. Pozdní start, malá kolize v první zatáčce a v následujícím kole podklouznutí přední pneumatiky zapříčinily ztrátu přes jedno kolo na vedení závodu. Z toho vyplynula v druhé jízdě přibližně osmnáctá příčka.
Milované Hrušovany vyškolily
Dva týdny po brněnském podniku navazovaly závody uprostřed Hrušovan nad Jevišovkou, které jsou pro mnoho motardistů již srdeční záležitostí. Avšak příjezd do Hrušovan byl poměrně rozpačitý – část prostoru, kde se při posledních podnicích rozkládalo depo, byla nyní zastavěna. Nakonec si ale každý dokázal najít nějaký ten plácek. Jen do naší oblíbené kašny nacpalo město trochu více chloru, aby se v ní jezdci pravděpodobně nekoupali. Pavel Kejmar to zřejmě tušil, a tak si s sebou vzal nafukovací bazén, který je dle jeho slov základní výbavou každého týmu v mistrovství světa.
První závodní trénink jsme odjeli v pohodovém tempu, i když čas kolem dvanácté příčky mě moc neuspokojoval. Věděl jsem, že do kvalifikace mám velké rezervy, a tak nezbývalo, než to tam poslat. Před kvalifikací jsem provedl poslední úpravy na motorce, dotankoval nádrž a dotáhl řetěz. Řetěz jsem nakonec na radu Petra Záruby zpět trochu povolil.
Začala kvalifikace a já se rozhodl, že hned první měřené kolo zkusím zajet na plno, než se unavím. Začínalo být ukrutné vedro a v kombinaci se slabou fyzičkou to byla vražedná kombinace. Zajel jsem první ostré kolo, které, jak se později ukázalo, bylo takřka o sekundu rychlejší než nejlepší z tréninku. Nacházel jsem se ve druhém kole kvalifikace a úvodní asfaltovou pasáž hrušovanské trati jsem projel doslova neskutečně. Mířím si to na první skok do terénu a pod plynem skáču malý dvoják ústící před tobogán. Na dopadu přidávám plyn a slyším motor v omezovači. Nic se neděje, motorka se nikam nehrne. Rychle se tedy snažím zařadit zpět vypadnutou rychlost, ale nepomáhá to. Nechtěl jsem si to přiznat, ale bylo mi jasné, že z mojí motorky vypochodoval řetěz. Po půl minutovém nadávání do helmy jsem poprosil diváky, zda by mi řetěz z tratě přinesli. Ten byl bohužel roztržený v čepu a dva články byly zdeformované, a tak oprava nepřipadala v úvahu. To jedno měřené kolo mi stačilo na 14. místo na startu. Po chvíli hledání pozitiv na tomto faktu, jsem nakonec shledal, že kdyby mi řetěz vyskočil při závodní rozjížďce, bylo by to podstatně horší.
Školení pokračovalo
Při ostrém startu jsem si pohlídal, abych viděl na startovní semafor a neopakovalo se tak Brno. Zároveň jsem měl vyhlídnutou uličku mezi startujícími motocykly, kterou jsem se chtěl posunout dopředu. A to se mi povedlo. Bohužel hned ve druhém kole závodu jsem zavadil v pravé zatáčce o pneumatiku, která mi ohnula páku zadní brzdy. V tu chvíli se ve mně vařilo milion pocitů, ale především jsem se zaměřoval na to, abych nějak odkopal páku brzdy, která přibrzďovala kolo. Po několika kolech úsilí jsem ji „opravil“, ale drhnul jsem s ní o asfalt v každé pravé zatáčce. Když jsem míjel časomíru a viděl čas 10:00:21, ulevil jsem si. Už zbývá jen pět minut jízdy, to vydržím! Při dalším kole ovšem přišel šok. Časomíra se odečítala, nikoliv přičítala. Věděl jsem, že je to můj konec, protože jsem byl na pokraji fyzických sil. Teploměr ukazoval kolem 37 °C a to byla teplota, kterou můj organismus snášel jen těžko. Ke konci jízdy jsem dokonce začal pouštět jezdce před sebe, protože jsem už opravdu nemohl.
Po dojetí na hranici kolapsu, jsem zvažoval, zda do druhé rozjížďky vůbec nastoupit. V tomto počasí to bylo opravdu o zdraví, což mi potvrdili i lékaři, které jsem navštívil v sanitce. Procházel jsem depem a zjišťoval dojmy ostatních závodníků. Myslel jsem si, že museli být všichni také na pokraji svých sil. Jezdci mi to potvrdili, ale trochu jsem z nich cítil, že se na mě spíš snažili být hodní, že to pro ně nebyla taková dřina, jako pro mě.
Druhá rozjížďka v podvečer
Nakonec jsem do druhé rozjížďky přeci jen nastoupil a dokonce jsem se dostal až na šestou pozici. Před sebou jsem viděl Terezu Hallovou, Filipa Neuvirta i Libora Macháta, lídry kategorie S2 v roce 2012. Byl to skvělý pocit a já se soustředil na to, abych celou jízdu udýchal a nepovolil. Odečítal jsem na časomíře jednotlivá kola, rozkládal síly a těšil se na závěr skvěle rozjetého závodu.
Pět kol před cílem jsem vjížděl do terénní pasáže přibližně na osmém místě a zamyslel jsem se nad tím, jak super bude, v tomto pořadí protnout cíl. V tu ránu mi v tobogánu podklouzlo přední kolo a já se prapodivným způsobem překutálel přes řídítka. Snažil jsem se motorku rychle zvednout, ale když jsem ji postavil, přepadla mi na druhou stranu. Motorku jsem znovu obešel, zvedl a začal startovat. Bohužel byla ulitá, a tak jsem kopal a kopal a vydával ze sebe poslední zbytky sil. Pak už jsem jenom odevzdaně dokroužil zbytek závodu na předposledním místě. Poslední Lukáš Matěna měl totiž v terénu nepříjemně vypadající pád z přední pozice, ze kterého se nakonec sebral a závod po krátké pauze také dokroužil. Poté ovšem zamířil rovnou do nemocnice.
Poučení, trénuj
Před samotnými závody jsem si myslel, že po takřka dvouleté pauze bude stačit několik jízd na to, abych se do závodění zase dostal. Moc jsem se nezmýlil, ovšem s motocyklovými závody jde ruku v ruce i fyzička a tu rohlíkem neopijete. A podle rozhovorů s motokrosovými i supermoto jezdci, je nejlepší trénink jen a jen jízda. Posilovna ani speciální cviky potřebný grif z motorky nenahradí. A mně tak nezbývá, než se připravovat na příští rok a poučit se z chyb a omylů, které jsem na sobě napáchal, a to nejenom na závodní trati.
Co je to supermoto?
Supermoto je mladá motoristická disciplína, která v sobě zahrnuje prvky silničního i motokrosového charakteru. Dráha se skládá přibližně ze 2/3 své délky z asfaltové části, 1/3 potom z nezpevněného povrchu s motokrosovými překážkami jako jsou skoky či zatáčky s opěrnou stěnou, tzv. tobogán. Motorky vycházejí z endurových a motokrosových speciálů. Jejich specifické úpravy pro supermoto jsou zpravidla vyplétaná kola se silničními pneumatikami, účinnější přední brzda, upravené odpružení a často antihoppingová spojka. Profesionální jezdci také zpravidla zasahují i do geometrie motorky v podobě zkrácení kyvné vidlice apod.