Poprvé jsem se byl podívat na Elefantech v roce 2005. Doteď si pamatuji ony první okamžiky, kdy jsme se vydali z parkoviště směrem do kempu a viděli, co nikdy předtím. Závěje sněhu, ukrutná zima a první bike, kterému jsme se klidili z cesty, byla plně nabalená Ducati 999 s Taliánem v sedle, jenž se akorát vydal zasněženou silnicí na cestu domů. Byla sobota dopoledne a teploměr tenkrát ukazoval skoro minus dvacet. A to byl jenom začátek, protože to, co se dělo cestou tam a následně v kempu, který jsme prolezli křížem krážem, jsme ještě dlouho poté chroupali. Já tomu říkám zážitek na celý život.
Haldy sněhu a pohodová atmoška
Letošní ročník, konaný poslední lednový víkend, postihla doslova sněhová kalamita a kdo jel, ten si to opravdu vychutnal se vším všudy. Kdo nebyl vybaven všemožnými lyžemi a jinými stabilizačními a trakčními vychytávkami, kterých tu každoročně uvidíte nespočet, ten se dost natrápil. Ale jak to tak na Elefantech chodí, nikomu tohle nevadí. Ty nejdrsnější přijedou na chopperu nebo sportce a ty ještě drsnější se dokonce s klidem pustí až do jámy lvové, odkud bez cizí pomoci prostě není návratu. Ale pomoc se tu většinou vždycky najde, protože Elefanti jsou o přátelství a o dobré náladě i zábavě.
Základem je mít oheň, něco k jídlu a dostatek všemožných povzbuzujících lektvarů. To pak totiž nikomu ani trochu nevadí, že se tu vlastně nekoná téměř žádný doprovodný program. Ten je za těchto okolností ale zcela jasný. V pořádku přijet, užít si, nezmrznout a zase se v pořádku dostat domů.
Šílenci, kam se podíváš
Na padesátý čtvrtý ročník dorazilo 3730 jezdců z celé Evropy a 1870 návštěvníků. Nejdál to měl Rus Konstantin Veyde z Jekatarinenburgu, který musel urazit 5500 km, nejstarší účastník měl za sebou 61 let, nejstarší účastnice 52. Nejmladšímu účastníkovi chyběl rok do plnoletosti a nejmladší účastnici bylo 23.
Celou cestu kolem kempu lemovaly roztodivné stroje poházené různě v závějích nebo vykukujíc z kopců sněhu. Opět tu bylo k vidění pár extrémních vozítek, o jejichž existenci nemáte ani tucha a nevymysleli byste je ani v těch nejšílenějších snech, a pár šílenců, kterým snad tohle počasí dělá dobře. U čeho se ale každý normálně chápající člověk musí vždycky zastavit, jsou supersporty a choppery obuté do obyčejných sezónních bačkor a nejlépe s italskou RZ, tedy z daleka, zaparkované v závějích, jako by se nechumelilo...
Tak zase příště
Jako každý rok to zase stálo za to. Kromě zážitků a obrázků uchovaných v hlavě či na kartě foťáku jsme si chtě nechtě odnesli domů i pěkně kouřem načichlé svršky, které mám vždycky chuť zahodit pak do popelnice. Každopádně, kdo jste ještě na Elefantech nebyl, zkuste to třeba příští rok. Je to mazec a nebudete chápat, čeho jsou někteří jedinci schopni. A já říkám, před těmi, co si to dávají po ose a ještě tam spokojeně tráví několik dní, klobouk dolu, jsou to fakt magoři na sněhu!