Z ARCHIVU ČMN 2007: S Yamahou TZR 50 Race Replica jsme si připadali jako Rossi
V redakci nám projdou pod rukama za sezonu desítky strojů. Některé si člověk oblíbí, jiným na chuť nepřijde. Na některé si po týdnu ani nevzpomene, zato jiné mu zůstanou v paměti na dlouho. V případě Yamahy TZR 50 platí ta poslední varianta.
vydáno 27. 9. 2017, vyšlo v ČMN 9/2007, text Jan Rameš, foto Jakub Nič
Malé tézetero jsme si v redakci oblíbili všichni. Po rutinním testování větších či menších ubručených čtyřtaktů působilo roztomilé vřískání mrňavého dvoutaktu na znuděné redaktory jako polití živou vodou. A alespoň každý si chvilku připadal jako na nádrži podepsaný Valentino Rossi.
Yamaha TZR 50 je letošní novinkou (r. 2007 - pozn. red.) na našem trhu, ale ve světě se prodává dlouho. Řada TZR patří k Yamaze už předlouhá léta, avšak padesátka je posledním z mohykánů, kterého přísné normy ještě neposlaly do věčných lovišť. Loni dokonce prodělala významnou přestavbu. Když se podíváte, na čem jezdí mladí třeba ve Španělsku, zjistíte, že Yamaha dobře ví, proč tenhle model má.
Jako dospělá motorka
Na první pohled byste do TZR padesátku nehádali. Vypadá jako dospělácká motorka, dokonce i když na něm sedíte. Sedlo je dost vysoko a také rozměry podvozku se příliš neliší od daleko větších kámošů. Snad jen úzké pneumatiky (vpředu 100/80-17, vzadu 130/70-17) a slabé přední vidličky zkušenému pozorovateli napoví, že to asi "dvacka" nebude. Ti ostatní méně zkušení budou hádat objem několikanásobně větší, přičemž úplný laik si TZR klidně splete s Rossiho ostrým závoďákem. Číslo 46 dneska zná snad i Yeti.
Posaz je příjemně sportovní, vyšší člověk se ale bude muset dost hrbit nad úzká, nad horními brýlemi montovaná řídítka. Sedlo je dlouhé, není problém na motorce "cvičit" jak na závoďáku a zalehávat na nádrž za dobře kryjící kapotu, jen plexi s nápisy The Doctor je bohužel proříznuté (asi kvůli vzhledu). Stupačky jsou mírně vpředu, na motorce se prostě dá parádně zablbnout, ale zároveň neumřete ani při každodenních cestách do školy.
Přístrojový panel je závodnicky spartánský, bílý otáčkoměr, pár kontrolek a malý displej zobrazující pouze okamžitou rychlost a celkové kilometry. Supersportovně se tváří i podvozek. Deltaboxový rám (vypadá jako hliníkový, ale je to plecháč) s přivařenou podsedlovkou, centrální odpružení, nádherná litá kola s pěti dvojitými paprsky, kotoučové brzdy AJP na obou kolech s hadicemi opletenými ocelí, nad tím vším budou spolužáci slintat. Jen jim neříkejte, že přední brzda, ač účinná, není moc citlivá (páčka dost daleko a brzda tvrdá) a že kombinace uzoučkých, kompromisně nastavených předních vidlí a titěrných "brýlí" znamená i lehkou nervozitu předku při opravdu prudkém brzdění nebo opravdu ostrém průletu zatáčkou.
Točivý vztekloun
Dvoudobý "vodník" miniaturních rozměrů má v sériové podobě 1,8 koně při 5500, to aby motorka jela zákonných 45 km/h a mohli na ní jezdit patnáctiletí. Děsivá představa, mít motorku s vizáží Rossiho em-jedničky a předhánět se s klukama na Babettách... Naštěstí jde naprostá většina těchto malých dvoutaktíků s větší či menší námahou "odšpuntovat" a záleží jen na penězích, kolikanásobně potom bude volně dýchající jednováleček překračovat papírové hodnoty. Je to samozřejmě nelegální a odsouzeníhodné, ale být otcem patnáctiletého motorkáře a dopřát mu tohle žihadýlko, nechám ho najet pár stovek na zavřené verzi, ať si zvykne, a pak mu "za vízo" přidám pár koní do motoru. Třeba v Praze mi vozidlo s rychlostí 45 km/h přijde vysloveně nebezpečné.
I my jsme asi byli hodní, takže nám Yamaha půjčila TZR už otevřené (opakuji, ta úprava je nezákonná, ale o to zábavnější) a nestálo to prý nic než novou trysku a pár minut broušení na správných místech. A bylo to žúžo. Na volnoběh sice motor není skoro slyšet (krásně si drží 1500 otáček a nechcípne) a do nějakých 5000 jede jen velice rozvážně, ale potom jeho zvuk zhrubne a když se ručička otáčkoměru dotkne šestky, nestačíte se divit, čeho všeho je maličký jednoválec schopný. Výrazně zatáhne za ruce a když držíte pořádně plný plyn, ani si nevšimnete lehýnkého ochabnutí v osmi tisících, motůrek statečně táhne až do nějakých 9500 a třeba na šestku se bez problémů dá přetočit až hluboko do červeného na 10 500 (i na rovince), což odpovídá rovnému kilíčku! Rychlost musíte dopočítat, tachometr se zasekne na osmdesátce.
Jízda na TZR tedy probíhá dvěma způsoby, buď se při rozjezdu odstrkujete nohama a jen tak si to brbláte, nebo si hrajete na Peška, rozjíždíte se zásadně na plnej a necháváte za sebou auta na semaforech (nepřeháním). Tomu vám pomáhá zlehka jdoucí spojka, avšak úsilí dokáže nepěkně zkazit převodovka. Tahle motorka sice neměla najeto ani 400 km, ale rychlostní skříň už to měla za sebou a kvalty z ní vypadávaly jako z porouchané Jawy.
Sportovní i praktické
I přes pár zmíněných neduhů je TZR 50 skvělý stroj, daleko zábavnější než naprostá většina čtyřdobých stopětadvacítek. Cena je poněkud vyšší, než naši tatínci dávali za Pionýry, avšak dostanete za ni naprosto věrnou kopii velké sportovní motorky. Navíc je tézetero překvapivě praktické, docela pohodlné, v zrcátkách pěkně vidíte, má velký podsedlový prostor a převeze dva lidi. A ani při městské jízdě ve dvou a na plný plyn se spotřeba nepřehoupne přes čtyři litry na sto. Mít tuhle motorku Valentino v mládí, tak těch titulů už má určitě daleko víc.
Technická data Yamaha TZR 50
motor dvoudobý, kapalinou chlazený jednoválec
objem 49,7 cm3
vrtání x zdvih 40,3 x 39 mm
výkon 1,3 kW (1,8 k)/5500 ot./min.
točivý moment 2,58 Nm/5500 ot./min.
kompresní poměr 11,5:1
plnění motoru karburátor
startér elektrický
převodovka šestistupňová
brzdy vpředu kotouč průměr 280 mm, dvoupístkový třmen
vzadu kotouč průměr 220 mm, dvoupístkový třmen
rozvor 1341 mm
výška sedla 815 mm
hmotnost 113 kg (suchá)
nádrž 13,8 l
Článek vyšel v tištěných ČMN 9/2007