Z ARCHIVU ČMN 2005: Suzuki DR-Z 400SM - ukrutně zábavné čtyřkilo

CMN 2005

Jednoválcům zdar

Každý potřebuje k uspokojení něco jiného. Někdo nemá dostatečný pocit důležitosti, dokud se před kámošema neukáže na minimálně stopadesátikoňovém superbiku, někdo by zas radši chodil kanálem, než jezdil na japonském motocyklu. No a někomu stačí mít motorku, se kterou se dobře jezdí a se kterou je sranda.

A přesně to je DRo. Hodnocení sice patří na konec, ale čtyřkilo je tak geniální stroj, že mi to nedá a stejně to radši řeknu hned, než na něco zapomenu (báchorkám, že THC zhoršuje krátkodobou paměť, sice nevěřím, ale pro jistotu...). Suzuki ukázala, že nemusíš zrovna živit bandu konstruktérů, aby vznikla dobrá motorka. A za druhé se jí povedlo stvořit stroj, který je jednoduchý, nenáročný, relativně levný, a hlavně ukrutně zábavný!

Kroska dárcem

Sériové DR na motardích kolech je sice novinkou roku 2005, ale obecně vzato jde o hodně starý nápad. Ve Francii se na čtyřkilu obutém do sedmnáctek proháněl před čtyřmi lety (2001) známý skřítek Boris Chambon (čti Šambón), kterému kromě kol a brzdy ke štěstí stačil otevřený výfuk. Co si tak pamatuju, tak si Šampón vystačil i se sériovým svodem a výměnu zaznamenala akorát koncovka.

Ovšem zatímco si Boris jezdil, motardoví nadšenci na něj mohli tak akorát koukat a jestliže si chtěli užít, nezbylo jim, než si v dílně supermoto sestavit svépomocí. Namontování sedmnáctipalcových ráfků ale není taková sranda, jak se na první pohled zdá, a o to větší musela být zlost všech garážových stavitelů, když se dozvěděli o letošním (2005) příchodu sériového motarda (který je navíc levnější než enduro).

Kromě hliníkových ráfků Excel má motorka větší kotouč a hlavně obrácenou vidlici, stejně jako centrál, půjčenou z krosky RM 250, obojí od značky Showa za přispění úpravy Kashima zajišťující menší tření kluzáků vidlice.

Nenakopneš

Čtyřicetikoňový agregát zůstal nezměněn a ani nebylo moc potřeba, protože přes jeho pětiletou existenci jde o moderní jednotku. Píst je kovaný, ventily jsou "ztopořeny" pod úhlem 28 stupňů, vnitřní povrch válce má vrstvu elektrolytu, která je lehčí a líp odvádí teplo než klasická vložka a mazání se suchou skříní využívá zásobu oleje v rámu.

Aby studené čtyřkilo zažehlo, je potřeba nejen otočit klíčem a zmáčknout spojku, ale taky vysunout sytič na karburátoru a zmáčknout startér. Po nakopávačce se slehla zem a na lenost máš tím pádem aspoň výmluvu.

Zatímco kickstart Suzuki po kroskách nezdědila, tak stavbu ano, a to je první super věc, kterou zpozoruješ. Ergonomie je prostě tak, je to správně. Sedlo rovné, celá motorka je úzká a řídítka vysoko a široko tak akorát. Na čtyřkilu se díky tomu můžeš výborně pohybovat a přenášet těžiště přesně jak je potřeba. Před zatáčkou se dá ohanbím přesednout skoro nad přední kolo a v terénu můžeš na motorce šaškovat, jak je libo, a rychlými přesuny hmotnosti vyzrávat nad všemi nástrahami.

Plynem sotva

Suzučí motard je prostě ukázkou hravosti, která je umožněná unikátně povedeným sladěním všech dílů. Všechno se dá jednoduše a přesně ovládat, od pérování po motor. Nad 40 kobylami bude asi hodně lidí ohrnovat nos, ale v balení, v jakém je nabízí DR, je to akorát. Plynem se předek od země odlepí sotva na jedničku a ne nijak brutálně, ale to zas tak nevadí, protože kdo nechce, tak si po zadním nezajezdí, a navíc je při opuštění zatáček motorka o to klidnější. Kdo si zablbnout chce, ten motarda vyspojčí buď na jedničku nebo na dvojku, a s čumákem v luftu odřadí dál. Supermota jsou na zádech díky sedmnáctce a silniční gumě výborně stabilní a když už se náhodou zakymácí do stran, dají se fyzickou silou lehce přesvědčit k původní trajektorii. Agregát není výbušný, ale klidný s plynulým průběhem, a úhel náklonu by zvládlo korigovat i malé děcko.

Stejný je i podvozek, na tuhém rámu je navěšeno měkké pérování luxusně fungující v celé délce zdvihů. Do svojí maximálky kolem 150 km/h je motocykl stabilní a i když se na nerovnostech zavlní, pořád se dá mluvit o skálopevném držení stopy v porovnání s terénními kolegy. A to jak v rychlosti, tak v náklonu, kde se DoktoR drží asfaltu jak sopl mikiny a jemným pohupováním poukazuje na výbornou konstrukci vidlice a centrálu.

Měkkost předku mi vadila při brzdění, kde se šavle nořily proklatě hluboko. U brzdy se proti enduru změnil akorát kotouč, ale i díky menšímu kolu a tím pádem menší páce, která na kotouč působí, je účinek opravdu dostačující. Většinou mi stačil jeden prst a dvěma jsem páčku mačkal, jenom když jsem si chtěl zajezdit po předním. Stejným systémem jsem mačkal i spojku, která šla nečekaně měkce a přinesla do celkového dojmu veliké plus. Je sice frajeřina vykládat v hospodě, jak má tvá mašina tvrdou spojku a vůbec jak dokáže naklepat zadek a utrhnout ruce, ale nevěř tomu, že to z tebe udělá chlapa. Většina buchet se stejně půjde podívat ven, co s motorkou dovedeš...

A protože je DR motard, zajeli jsme do Milovic na trať, kde trénuje Petr Vorlíček, a zeptali, co si o motorce myslí závodník zocelený několika lety v mistrovství světa.

Petr Vorlíček: "Výhoda je, že je SM dostupné a že má malý obsah, to je perfektní. Schopnosti jízdy v terénu jsou pořád stejné a přibyla k tomu i schopnost na asfaltu. Motor je příjemný, měkký, pérování je taky měkké, ale progresivní, a dá se s tím dobře driftovat, protože neodskakuje. DRo je asi nejideálnější spojení pohodlí a sportu, přední brzda není moc agresivní, ale brzdí dost a ubrzdíš cokoliv. Motorka je o malinko širší proti závoďákům, ale je i spousta závodáků, které jsou širší. A kromě toho se mi líbí i barva.

Na závody stačí do hobíků nastavit pérování a použít jinou koncovku výfuku, tak jak to je, tak se s tím dá v českých hobíkách zajet na bednu."

Článek vyšel v tištěných ČMN 17/2005