Roku 2002 se na trhu objevil velký jednoválcový skútr Aprilia Atlantic 500. O dvě sezony později ho následoval Atlantic 250. Nakonec jste mohli sáhnout i po stopětadvacítce, čtyřstovce a dodnes se vyrábí jako třístovka.
Půllitr přišel do výroby o něco později než velké skútry konkurenčních značek, ale nebylo to na závadu, dostal totiž víc času vyvarovat se chyb z nedostatku zkušeností. Atlantic 500 byl tak trochu kompromisem mezi sportovní Yamahou Tmax a cestovní Hondou Silver Wing, jen motor byl na rozdíl od nich pouze jednoválcový. Při výběru agregátu zůstala Aprilia na domácím hřišti, použila motor, který jsme znali ze skútru Piaggio X9 s elektronicky řízeným vstřikováním a kapalinovým chlazením. Maximálním výkonem se přiblížil na rozdíl jednoho koně konkurenčnímu dvouválci Yamaha Tmax. Jednoválec s výkonem 39 koní však pomohl v době představení snížit prodejní cenu o celých 70 tisíc, což nebyl vůbec zanedbatelný cenový poměr výkon/cena. Později se cenový rozdíl snížil, ale pořád tu byl.
S povedeným designem jste dostali do rukou nadprůměrnou výbavu a pohodlí. Poznáte to i z letmého seznámení s přístrojovým panelem. Je na něm všechno potřebné, rychlost, otáčky, čas, navíc po zmáčknutí tlačítka na řídítkách i momentální teplota vzduchu, průměrná rychlost, stav baterie, dozor nad servisními intervaly. Od začátku Aprilia přiznávala možnost výbavy ABS.
Pohodlí i rychlost
Aprilia se rozhodla pro klasický způsob zavěšení motoru na kyvném rameni. Jízdním vlastnostem svědčila velká kola, vepředu patnáctipalcové, vzadu čtrnáctipalcové. Použil se prostorový ocelový rám, vepředu byla původně dvojitá kotoučová brzda, vzadu jeden kotouč, do brzdění se zapojoval duální systém. Pokud jste brzdili zadní brzdou, zapojil se i předek, pokud jste zmáčkli páčku přední brzdy, brzdila jen ta. Brzdy vůbec od začátku patřily k přednostem velkého Atlanticu.
Skútr neměl problém s překonáváním větších vzdáleností. Jízdní vlastnosti byly na dobrém povrchu výborné, se zatáčkami si poradil také bez větších problémů. Byl dokonce vybaven nastavitelným tlumičem řízení. Na špatném terénu však tvrdlo odpružení, k off-road výletům se jeho zdvih 100 mm skutečně příliš nehodil.
Ochrana před větrem byla za rozměrnějším plexi štítkem luxusní, spolujezdec měl k dispozici vlastní stupačky. Otevírání zavazadlového prostor pod sedlem i vepředu se provádělo klíčkem zapalování. Osvětlený prostor pod sedlem byl velký 47 litrů a připravený na dvě přilby, mělo to jen jednu menší chybu, úhel otevření i umístění plynové vzpěry trochu bránily snadnějšímu přístupu. Velikost prostoru si majitelé pochvalovali: „Může se pochlubit velkým podsedlovým úložným prostorem, kam není problém uložit třeba notebook. K uložení osobních věcí slouží výklopná schránka zabezpečená zámkem. K dalším praktickým věcem patří velký nosič, na kterém odvezete opravdu všechno a malý výklopný háček pod řidítky, sloužící k zavěšení tašky.“
Jenže půllitr nejezdil jen na nákupy, majitelé vyžadovali i pohodlnou cestovní rychlost za městem: „Má obrovské zrychlení, a to i se spolujezdcem, díky těžišti se výborně ovládá a ani jízda 400 km na jeden zátah nedělá potíže. Spotřebu mám dlouhodobě 4 l/100 km a dojezd na šestnáctilitrovou nádrž 350 km. Maximální rychlost je 170 km/h, ideální kolem 140.“ A na co si občas majitelé postěžují? „Podvozek by mohl být výš, v zatáčkách škrtám z jedné strany variátorem a z druhé výfukem.“
Poloviční objem
O dva roky později se objevil Atlantic 250, který v nabídce nahradil do té doby prodávanou dvoustovku. Skútr se tak přehoupl o kategorii výš a přiblížil se k většímu půllitru. Designem však většího sourozence moc nepřipomínal, možná jen splývavou zádí s dvojitým světlem.
Také zde jste však našli nadprůměrnou výbavu, i když trochu jednodušší než u pětistovky, výkon jednoválcového motoru Piaggio byl 23 koní. Bylo to sice dostatečné, ale výkonu není nikdy dost: „Motoru sice pár koníků chybí, ale i tak si jízdu užijete a ještě se vám navíc odmění příznivou spotřebou kolem 3,5 litrů na 100 km,“ nechal se slyšet jeden z majitelů.“ Dvěstěpadesátka disponovala třináctipalcovými koly, brzdy byly na obou kolech kotoučové, vepředu stačil jeden kotouč. Jízdní vlastnosti díky dobře zvolenému těžišti a geometrii předního kola měla dvěpade velmi příjemné. Plnění motoru bylo rovněž vstřikováním, dala se dosáhnout rychlost kolem 130 km/h.
Další modely
Pokud by dvěstěpadesátka ani pětistovka nevyhovovala, mohli jste si od sezony 2007 ve stejném kabátě pořídit i stopětadvacítku (15 koní) nebo čtyřstovku (34 koní). Oba modely disponovaly rovněž čtyřdobým, kapalinou chlazeným jednoválcem. Navíc se půllitr po omlazovací kůře začal podobat čtyřstovce a od dvěstěpadesátky oba dělily hlavně detaily.
Půllitr vyměnil přední dvojitou kotoučovou brzdu za jednoduchou, ale zase s třípístkovým třmenem, a obě kola se sjednotila na velikosti čtrnácti palců (modely 125/250 byly osazeny třináctipalcovými koly). Jenže přišel rok 2010 a Aprilia nahradila všechny objemy modelem 300. Čtyřdobý, kapalinou chlazený jednoválec o objemu 278 cm
3 měl výkon 22,4 koně, třináctipalcová kola a kromě dalších vychytávek jste u něj našli například přípravu pro intercom.
Servisní údaje
Servisní prohlídka a výměna oleje každých 6000 km
http://www.bikes.cz/modelova-rada/aprilia-atlantic-500