Z černé kroniky

Zdeněk Židlík (silniční závody)

12. 4. 1938 – 12. 10. 2015

Už nikdy od Zdeňka Židlíka neuslyším to jeho, v našem vztahu dlouhodobě typické „Tož pojď synku na kus řeči.“ Byl jsem o šest let mladší, a protože mě jako kloučka maminka naučila, že starším naslouchat je nejen užitečné, ale i slušné, byl jsem vždy tímto Zdeňkovým rozkazem, či spíš přátelským projevem přízně především poctěn. Uhádnout, o čem tahle pokecání budou, bylo vcelku předvídatelné. Věčným tématem debat s tímto brněnským rodákem, přesídleným životem do Kroměříže, byly jednoznačně závody, závody a pak už jenom co kterak po technické stránce na motocyklu spáchat. S radami se doslova rozdával. Tak jak uměl vyklepávat nádrže i vše kovové na motocykly, druhého takového abyste hledali s lupou v ruce. Aby také ne, když byl vyučeným autoklempířem.

Zdeněk Židlík, Letohrad 1980

Na okruzích v letech 1956 až 1988 platil doma i v zahraničí za nesmlouvavého bojovníka. Podobného střelce aby jeden pohledal. Škoda jen, že ono příslovečné - věnec nebo kotrmelec ve Zdeňkově případě platilo více než příznačně, stejně jako průpovídka – nevadí, že jsem bit, hlavně když se peru. Tomu odpovídá i rekapitulace jeho sportovní kariéry – mistr Československa 1970 ve třídě stopětadvacítek, přeborník ČR, jednadvacet let nepřetržitě v mistrovství republiky, trvale v top 10, k tomu 56 pódiových umístění. Ale také „DPH“ v podobě tří hodně těžkých pádů, ty lehké nepočítaje.

Rudolf Mitošinka (SK)

Dávám tam nahoru do závodnického nebe vědět – přijměte Zdeňka s úctou, která mu náleží. Na cestu se vydal v noci na třináctého října.

Sbohem divochu, měl jsem tě rád...

Karel Mařík vlevo na archivním snímku ze závodů na Planém vrchu v Zalánech s Františkem Brettlem a Františkem Žánem

(J.F.)

Rudolf Mitošinka (silniční závody)

23. 7. 1936 – 1. 11. 2015

Je už to bezmála deset let, co vyšel v našich novinách článek s titulkem Návraty motocyklového bouřliváka. Řeč byla o Rudolfu Mitošinkovi ze slovenských Piešťan. Tehdy měl za sebou těžkou zdravotní komplikaci, která jej, dlouholetou závodnickou stálici, upoutala do pojízdného křesla.

Už je to pár let, kdy se Zdeňkem Strnadem vedl rozhovor známý brněnský motoristický novinář Amos Krejčí

Po mnoha letech, kdy byla četnost našich setkání definována termínovým kalendářem závodů, bylo tehdy najednou všechno jinak. Rázem nebylo v parkovišti jezdce, za kterým zajít pro psychologický života budič na občas zvadlou náladu. Na vymýšlení ptákovin byl totiž Rudko zcela bez konkurence generál. Jako by to bylo dnes, pamatuji, když si dobíral moji manželku slovy - Kurátko, mě jste si měla vzít za manžela, jenom byste se oblékala do nových šatiček, zatímco takto musíte s tím svým pořád někde jezdit na závody. Ale Rudynku, on to neví, ale já vlastně jezdím na závody kvůli vám, kontrovala ona. Všichni kolem v tu chvíli řvali smíchy, jen my tři jsme zachovali kamenné výrazy v obličejích.

Závodění se ujo Mitošinka začal věnovat někdy na začátku šedesátých let minulého století, kdy mu byly sportovním náčiním tehdy u nás univerzální Jawy a ČZ. Sotva mohlo jít o náhodu, že si zvolil za svůj sport právě motocykly, jestliže ty mu jako chlapci vrčely pravidelně už krátce po skončení války bezmála pod okny domova a později při Ceně Slovenska na blízkém letišti rodného města. Sportovně žil Rudo Mitošinka na Slovensku částečně ve stínu Františků Srny a Kročky, později Petra Baláže a Pavla Dekánka, jenže i oni si tu a tam vybrali své slabší chvilky a to se pak smál právě Rudko. Vyhrál tu i onde, ve výsledku získal celkem pět slovenských titulů mistra a v roce 1986 dokonce sahal s Yamahou po titulu mistra Československa.

Fakticky zlomeného jsem jej viděl jen jednou ve zcela jiné než sportovní situaci. To když z jeho života odešel při tragické nehodě jeho milovaný vnuk...

V letech 1972 až 1989 se Rudko stal doslova inventářem mistrovství Československa, dva jeho závody také vyhrál. Závodil nejen, jak se říkalo, od Šumavy k Tatrám, ale také v zahraničí. Kam jen moje paměť sahá, rozhodně to nebyla jen moje manželka, kdo jej měl rád, nejen jako závodníka, ale také jako člověka, sportovce a báječného kamaráda.

Budeš nám, ujo Rudko, chybět...

(J.F.)

Karel Mařík (motokros)

28. 4. 1940 – 29. 10. 2015

Ve věku 75 let zemřel Karel Mařík. Poslední rozloučení se bude konat v sobotu 14. listopadu ve 14 hodin na trati Planý vrch v Zalánech.

Právě tam se Karel také narodil a prožil dětství. Posléze se přestěhoval do Teplic a valnou část života prožil v Praze. Přesto znal Rožmitálsko a zdejší lidi jako málokdo. Kraj miloval, vyprávěl spoustu krásných historek a rád se tam vracel. Planý vrch a zalánský motokros byl hluboko v jeho srdci. Měl i díky motokrosu a svému zapálení pro věc spoustu přátel široko daleko. V posledních letech statečně bojoval se zákeřnou nemocí. Když oznamoval zvon v zalánské kapličce jeho úmrtí, všem zatrnulo. Odešla legenda, na kterou kamarádi a příznivci motokrosu nezapomenou.

Čest jeho památce.

(red)

Zdeněk Strnad (Motokros)

26. 5. 1945 – 9. 11. 2015

Ve věku 70 let zemřel v Brně po dlouhé a těžké nemoci bývalý motokrosový reprezentant Zdeněk Strnad. Celý život prožil v Brně, s nimž je také svázána jeho sportovní kariéra, závodil za místní Rudou hvězdu. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století získal tři tituly mistra Československa. Poprvé v roce 1968 ve třídě 250 a později (1976, 1978) ještě v půllitrech. V roce 1967 skončil v seriálu mistrovství světa třídy 250 na celkovém osmém místě, ale jeho největším mezinárodním úspěchem byla bronzová medaile z Trofeje národů, MS družstev třídy 250, v roce 1969. V roce 1966 byl členem týmu, který z Trofeje národů přivezl čtvrté místo, které ještě v roce 1972 zopakoval v Motokrosu národů, MS družstev třídy 500.

K motokrosu ho přivedl odchod bratra na vojenskou základní službu. Zůstal po něm totiž doma Pionýr, který si Zdeněk upravil pro terénní jízdu po lese. Sám na vojnu nastoupil v roce 1964 právě do zmíněné RH Brno.

Čest jeho památce.

(red)