Sidecar Ride 2008 Maroco (2)

vydáno 21. 5. 2008, text Petr Hošťálek

LOVE RIDE - cesta českého vozíčkáře za dobrodružstvím až do marocké Casablanky

Vyjíždíme přes hranici do Maroka. Doma jsme si v posledních letech zvykli na bezproblémový přeshraniční provoz, ale tady jsou hranice se vším všudy. Pobíhají tu dlouzí hubení chlapíci v galábijích, vzbuzujících dojem buď noční košile, nebo koupacího pláště. Vyplňujeme papíry, se kterými nás potom čtyřikrát posílají pokaždé k jinému okénku. Dlouhý chlápek s černým knírem, který nás ulovil, má na galábiji pod krkem jakousi visačku. Ta na první pohled dělá jakoby úřední dojem, nicméně pocit mi říká, že v tom nic úředního není. Že je to jen soukromý „radil“, který bude předstírat, jak moc nám pomáhá při vyřizování formalit, a nakonec si za to řekne o řádný bakšiš. Zatímco Zdeněk sedí v sajdě a čeká, až vyřídíme formality, Radek jen kroutí hlavou a diví se, co všechno je na hranici nutné. Směji se a říkám, že to je úplné nic proti tomu, jaký úřední šiml panuje na hranicích ruských…

Nejčastější zvíře (a současně také lidový dopravní prostředek) je na afrických cestách oslík. V tom horku a s nákladem, který musí obvykle nést, je na tom hůř, než naše napakované motocykly…
Přijetí v Achmetova rodině je ve znamení pohostinnosti. Celý večer se pije to, čemu zde cizinci s ironií říkají „berberská whisky“. Jsme v zemi muslimů, se alkohol oficiálně nepije, takže nás hostí silným sladkým čajem…

Nakonec jsme odbaveni s upozorněním, že papír, který nám zůstává v ruce, nesmíme ztratit. Je potvrzením o tom, s jakým vozidlem jsme do Maroka vjeli a s jakým ho zase musíme opustit. Běda, kdyby ne!

Ranní rozloučení v zahradě před Achmetovým domem. Bylo nám tu hezky a stejné pocity, jak říkají kluci i Achmetova žena, měli ze setkání i oni.

Když máme razítko v pasech a úředník ukazuje, že můžeme projet, chlápek v noční košili říká, že tady jeho pomoc nám končí a že bychom mu měli dát nějakou odměnu. Vždyť jsem to měl v zádech! Sahám do kapsy a dávám mu pár drobných, Radek mu dává čtyři eura…

Zdeněk má z oficiálního přivítání v Casablance opravdovou radost. Pohár pečlivě opatruje a ačkoliv má doma pohárů ze sportovních utkání ve sledge hokeji spoustu, tohohle si prý bude obzvlášť vážit!
Promenáda podle pláže v Casablance začíná u ohromné mešity Hasana II. Tady jen jeden rychlý snímek a hurá k vodě. Vůně moře nás láká…

Ještě než se s ním rozcházíme, říká, že Casablanca je normální čtyřtisícové moderní velkoměsto. Pěkné, to sice ano, ale zas tak nic zvláštního na něm že není. V první řadě se máme podívat do Fesu. To je staré královské město, které musíme vidět a kdo neviděl Fes, jako by v Maroku nikdy nebyl. A samozřejmě Marákeš, to je něco podobného, to jsou dva nejzajímavější cíle…

Zdeňkova šťastná chvíle: moře šplouchá a od přílivových vln, dorážejících stále blíž na kameny pobřeží už jsme všichni mokří. Ale nedá nám to, hledáme a strkáme do kapes ohlazené a mořem vyleštěné kamínky na památku…

První africký den začínáme posezením v kavárničce v Tangeru. Ještě pořád občas poprchává. Pak vyjíždíme na trasu směr Casablanca. Jedeme po místních komunikacích, dálnicí se nám samozřejmě nechce, tam bychom toho moc neviděli. Už první dojem ze zdejšího provozu je, že všechny starší Mercedesy se přestěhovaly sem. Stará čtyřdvéřová osobní „piána“ jsou tu oblíbená u taxikářů. Úplně stejně, jako byla oblíbená ještě před deseti lety mezi taxikáři u nás. No a legendární dodávkové dvěstěsedmičky tvoří v Maroku víc než polovinu celého vozového parku. Na mnohých z nich zůstala i po nejrůznějších úpravách vzadu oválná značka s písmenem D, dokazující, že se sem dostaly jako ojetiny přímo z Německa. Žluté s bílým pruhem tu jezdí jako školní autobusy, ale nejkouzelnější provedení je s masivní zahrádkou na střeše, kde, jako v prvním patře londýnského autobusu, cestují ovce a kozy…

Starý Mercedes je nejčastějším vozidlem, které na marockých silnicích potkáváme. Stejně jako na Ukrajině a ve spoustě zemí třetího světa se i tady cení jeho jednoduchost a spolehlivost. Ta ve zdejších podmínkách znamená víc, než pohodlí elektronikou nacpaných moderních aut dneška.
U benzínky před Marrakesch si půjčuji velký nástrčkový klíč a trochu utahuji ložiska řízení. Yuki je nová, všechno si teprve sedá…

Kousek za městem Kenitra, kde jsme na chvilku zastavili na kamenité pláži u moře, se začíná stmívat. Je nejvyšší čas začít hledat ubytování, protože na stavění stanu už je pozdě. U benzínky k nám přichází chlapík s knírem, který tu má postaveného omšelého mopeda. Všiml si totiž Zdeňka a říká, že jeho kamarád tu má speciální bezbariérové ubytování pro postižené. Jeho hotel je na to vybaven a jezdí k němu z ciziny, hlavně z Francie, celé výpravy. Dlouze s ním telefonuje, ale pak se dovídáme cenu, která je neúměrně vysoká. Už už chceme odjet, když chlapík říká, že pokud bychom chtěli, tak na jeho zahradě si můžeme postavit stany zadarmo. Nebo že by nám nabídl ubytování v pokoji ve svém domě za pouhých patnáct dirhamů pro všechny tři. To je ovšem jiná nabídka! Dokonce neuvěřitelně levná! Bereme.

„Ještě dva džusy!“ objednává Zdeněk. Máme v marockém vedru nekonečnou žízeň…

Achmet, tak se nám představil, chytá mopeda za rohy, říká „folow me!“ a za mocného rozšlapání mizí před námi ve tmě. Jedeme asi tři kilometry, pak odbočujeme na písčitou kamenitou cestu kamsi vlevo a po dalším půl kilometru stojíme před splétanými vraty ze dřeva a nějakých větví. Achmet zevnitř vrata rozvazuje, otevírá aby Radek se sajdou mohl zajet dovnitř a jsme na místě. Je z toho nečekaně nádherný večer. Sedíme dlouho v obýváku, kde na zdi visí malá školní tabule s křídou, protože Achmet působí jako soukromý učitel. Teď má zrovna dvanáct žáků prvního stupně, včetně svých tří synů, kteří sedí v obýváku s námi a Achmetovou ženou. Dostáváme pohoštění, čaj, zdejší výborný chleba a tažin. To je pokrm připravovaný ve zvláštní misce s vysokou keramickou poklicí, tak trochu připomínající tvarem věž na Ještědu. Spát jdeme do obrovského pokoje vedle, který máme sami pro sebe. Sem by se vešlo dobře třicet nocležníků.

„To se kluci vozíčkáři zasmějí, já a u čističe bot!“
Mopedy jsou ve zdejších městech všudypřítomné, jezdí na nich doslova každý…

Zatímco Radek se Zdeňkem už spí, zve mě Achmet nadýchat se ještě před spaním čerstvého vzduchu na střeše. Musím se tomu smát, protože „nadýchat se čerstvého vzduchu“ znamená pro něj dát si společně poslední cigaretu. Neodmítám, ačkoliv jsem kouřit přestal už před řadou let. Ta jedna, kterou mi Achmet nabízí ze svého balíčku, je v téhle chvíli něco jako symbolická dýmka míru. Tady jsme u přátel. Zato dopoledne, kousek za Tangerem, to jsme potkali zahaleného muslima, který se vůbec netvářil vlídně a jak jsme kolem něj prohlíželi, posuňky naznačoval, jak po nás střílí z pušky…

Staré africké umění je krásné. Ještě, že jsme tu jen na motocyklech a na suvenýry není místo. Jinak by toho člověk přivezl domů jak kolega cestovatel Emil Holub…

Následující ráno je ve znamení jednoduché snídaně, která se skládá z kousků právě upečeného placatého zdejšího chleba, který se trhá rukama a namáčí do mističky s olivovým olejem. Pijeme sladký berberský čaj. Pak balíme, loučíme se a vyrážíme co nejrychleji do Casablanky, kde má být v poledne Zdeněk přivítán starostou města. Máme před sebou dost kilometrů, tak jedeme výjimečně po dálnici. Když už se jedná o oficiální přivítání, nechtěli bychom být nezdvořilí a přijet pozdě.

„Pár hodin to nemyjte, když, tak jen opláchnout vodou. Pak se henna sloupne a kresba vám zůstane i několik týdnů. A neopalovat!“

Provoz v Casablance je hustý. Proplétají se kolem nás stovky taxikářů a mopedů a my se jen snažíme neudělat chybu a nepřijít k úrazu. Před radnici dorážíme úplně přesně. Obě ručičky na mých přesných hodinkách Junkers, které jsem na marocké hranici, kvůli časovému posunu, musel nařídit o dvě hodiny dopředu, jsou právě na dvanáctce. Dva policisté před námi odstraňují zábrany, chránící vjezd před radnici a už nás vítá starostův sekretář. Během okamžiku přichází i starosta, motá se kolem nás profesionální fotograf a Zdeněk dostává zlatý, modře zdobený pohár a slavnostní vlaječku Casablanky. Cíl je dosažen. Český vozíčkář Zdeněk Krupička skutečně dokázal dojet v sajdě motocyklu z Prahy až sem.

Máme za sebou celkem 4 240 kilometrů, konečně přestalo pršet a motocykly jsou v pořádku. Teď nás bude čekat objevování krás několika starých marockých měst a pak hurá, navštívit písky pouště…

Casablanka dělá čest svému jménu, které znamená bílý dům. A to spousta jejích staveb opravdu je. Ale je to velkoměsto, jehož předměstí nejsou nic moc.

To Marrakesch (česky psáno Marákeš) je město už na první pohled docela jiné. Hned když přijíždíme, okolní načervenalé hlinité plochy jsou pečlivě upravené, osázené stromy a pracuje na nich spousta chlápků v půl oranžových, půl žlutých montérkách. Je vedro, ale všichni mají na hlavách oranžové a žluté stavbařské ochranné přilby a také náklaďáky a další pracovní vozidla, která tu mají, jsou v téhle barevné kombinaci. Celá armáda zaměstnanců komunálních služeb města tu pracuje na úpravě terénu do podoby sadů. Město samo začíná vilkami v zahrádkách a vše je tu v oné načervenalé barvě. Žádná špinavá průmyslová předměstí, žádné slumy a hlavně - žádní dotírající žebráci…

Zastavujeme koupit krém proti opalování, protože Zdeněk si stěžuje, že ho po prvních dvou slunečních dnech už pálí obličej i ramena. A protože Radek má pocity stejné, bere to na svá bedra a uhání po schodech do lékárny v prvním patře. Já zatím koukám, že kousek vedle je krámek s potravinami, tak nakupuji něco na zub a vodu k pití. Pak zajíždíme do stinné postranní uličky, kde si děláme u kraje chodníku malý piknik, je čas pozdního oběda. Je tu všude tak neuvěřitelně čisto, že se člověku příčí upustit na zem sebemenší odpadek a tak je dobře, že hned kousek vedle máme na dosah plastové popelnice.

Marrakesch chceme vidět i ochutnat, tak jedeme rovnou do samého středu města, navštívit hlavní tržnici s jejími atrakcemi pro cizince. Podobně jako v Casablance, i tady se kolem nás protahují každou mezerou houkající a troubící mopedy, jen provoz není tak hustý. Objíždíme centrum dokolečka a pak jsme tady – mezi palmami a keři se před námi otevírá široká třída pěší zóny, kde parkují a pojíždí zeleno-zlatě natřené koňské kočáry. Zastavujeme u kamenné zdi a Radek říká, že on raději zůstane, že bude motocykly hlídat. Nemyslím si, že by to bylo nutné. Je tu hodně živo, ale všude okolo tu na lavičkách posedávají turisté i místní lidé v galábijích a nezdá se, že by si někdo dělal starosti o svůj majetek.

Ale dobrá, chce-li se tu Radkovi hlídat, jeho věc. My sundáváme se Zdeňkem ze sajdkáru jeho kolečkové křeslo a vyrážíme spolu do zdejšího víru atrakcí pro cizince. Jsme oba natěšení a rozhodnutí si to užít. Líbí se mi Zdeňkův přístup. Říká, že nejspíš se sem už znova nedostane a tak se nehodlá nijak omezovat. Ne, že bychom měli příliš peněz, jsme jen takoví obyčejní turisté, co uvažují každý večer, jestli nabízené ubytování není příliš drahé a jestli by nebylo rozumnější zalézt pod stan, ale tady teď šetřit nebudeme!

Uprostřed náměstíčka je řada vozů, semknutých těsně k sobě. Jsou to stánky prodejců dobrot, nahoře kryté proti pálícímu slunci plátěnými stříškami. První, co mě při pohledu na ně napadá, že jsou tu seřazené jak Žižkova vozová hradba, čelící dotírajícím nepřátelům. No bratře Žižko, jdeme tě ztéct prvním útokem!

Na prvním z vozů je vyskládáno nepřeberně pomerančů. Chlapík nás už zdálky zve posuňkem, abychom si u něj dali čerstvý džus. Na ceduli má napsáno, že velká sklenice pomerančového stojí tři dirhamy, grapefruitového pět. Nemusí nás nijak přemlouvat, žízeň máme v odpoledním vedru hroznou…

Teď poprvé v životě vidím, kolik vlastně pomerančů na jednu sklenici padne! Přívětivý Marokánec jich půlí a v příručním lisu vymačkává sedm, než je sklenice plná a má poctivou míru. Prostor za přední prosklenou stěnou vozu, vyplněný zásobou pomerančů, je nejspíš chlazený, protože šťáva, vymačkaná i s jemnými částečkami dřeně přímo před našima očima, je chladná a neskutečně chutná. Kam se na tohle hrabou papírové krabice z regálů supermarketů, na kterých se jednotlivé firmy předhánějí v tvrzení, že jejich - a právě jen jejich - orange juice je ten pravý a stoprocentní!

Přiťukáváme si se Zdeňkem na Marrakesch a první sklenici pijeme do dna. Jen to v nás zasyčí a hned objednáváme další.

Zmáčel jsem v příboji v Casablance polobotky, jsou na nich ošklivé mapy uschlé soli a to by zasloužilo pořádně ošetřit. Naštěstí hned vedle je parta čističů bot. Dát si tady vyčistit boty, to je ovšem obřad! Nejdřív usednout a udělat si pohodlí, ukazuje čistič. Až pak dává člověku nohu na speciální šikmý podstaveček. Botu pečlivě rozšněrovává, tkanička musí zcela ven a položit vedle a pak kolem kotníku dokola vsunuje mezi nohu a stěnu boty plastové šablony. Zákazníkovi se přeci při čištění nesmí umazat ponožka!

A pak už to jede! Nejdřív vlhkým hadříkem otřít a osušit. Teprve na suchou kůži bere kartáč a namáčí ho do černého krému. Vedle na stolku má různých kartáčů celou řadu, každý pro jinou barvu bot. Čistič nespěchá, dává si na práci záležet. Zdeňka mezitím napadají samé lumpárny. Zajíždí ke kolegovi, nejdřív ukazuje, že by potřeboval vyčistit přední kolečka od vozíku a pak mu z legrace klade na podložku zahrnutou nohavici svých kalhot a ukazuje, aby na ni vzal kartáč. Že to musí vyfotit a poslat kamarádům vozíčkářům pro zasmání.

Od čističů popojíždíme k cukrářům a kupujeme do papírových pytlíků sušené meruňky, buráky v cukru a buráky na slano. Teprve pak razíme do uliček se suvenýry. Stačí jen trochu projevit zájem – a už jsme zataženi do temných chodbiček a do dvorka, kde je k vidění nespočet starožitností a původních afrických sošek. Samozřejmě jsou tu i zbraně a taneční masky.

Moc nechybí a málem se v tom mumraji ztrácíme. Zatímco Zdeněk jede okukovat zdejší mosazné lampy s barevnými sklíčky z pohádek tisíce a jedné noci, já fotím staré africké umění a tak máme štěstí, že na sebe nakonec zase u vchodu narážíme. Jdeme to oslavit dalším panákem oranžového džusu.

Co takhle africkou čepičku na hlavu? Zdeněk neodolá, kupuje si barevnou, vlněnou, s dlouhými splétanými černými šňůrkami kolem celé hlavy a hned vypadá jak ujetý muzikant nějaké populární skupiny. Jen ji má na hlavě, sedá si hezká prodavačka proti němu, vytahuje injekční stříkačku a už koukáme, jak z ní vytlačuje na Zdeňkovu ruku tenkého hádka zelenohnědé hmoty. Je to henna, stovky let známé přírodní barvivo, kterým je tu zvykem zdobit lidskou kůži. Taková obdoba tetování, ale ne trvalého charakteru. Dívám se, jak na Zdeňkově předloktí roste jednoduchá kresba štíhlého štíra a dívka se směje, že to bude drahé. „Milion za každou minutu práce!“ říká. V tom cítím, že i mě někdo popadl za ruku. Její kamarádka, černoška, začíná na moje předloktí malovat štíra starého, tlustého. No jo, co bych taky čekal! Proti Zdeňkovi jsem opravdu starý a tlustý, ti štíři na našich předloktích jsou symboličtí…

Marrakesch jsme si opravdu užili a dojem, že městský provoz tu není takový, jako v Casablance, se nakonec ukazuje jako mylný a nepravdivý. Když město opouštíme, je šest večer a v té chvíli se rozpoutává dopravní špička, o jaké se nám až doteď ani nesnilo! Závidím v téhle chvíli klukům stabilitu tří kol jejich sajdkáru. Já mám s těžkou a nabalenou Yuki dost práce, abych při manévrování a vyhýbání se do někoho nevrazil, nebo se o něj neopřel ramenem.

Ale město jsme bez úhony přejeli, a zítra se vydáme na další atraktivní etapu, máme před sebou přejezd pohoří Atlas…



Další iČMN články

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Články na MotoLife

  • Motorbike 3/2024
  • Motorbike 1-2/2024
  • Motorbike Katalog motocyklů, skútrů a čtyřkolek 2024
  • Motorbike 12/2023
  • Masarykův okruh poprvé hostil enduro závody. Úspěšnou premiéru si nenechalo ujít 260 jezdců

Příspěvky motorkářů

Moto.cz
14. února
Silniční závody motocyklů v Československu v roce 1957 - Kompletní výsledky a popis sezóny na webu 🥰 ❤️ 🏍
MotoRoute
2. února
MotoRoute 1/2024 - vychází 7. února 👈
Všechny příspěvky ...