A tak jsem ho vyzpovídal.
„Až do svých osmačtyřiceti jsem na motorce nejezdil. Neměl jsem dokonce ani papíry, jen na malou padesátku, co se dávaly společně s řidičákem na auto,“ začal Ťulda své vyprávění.
Dřív ses zajímal hlavně o auta, ale nějak mi uniklo, jak ses dostal k motorkám?
Jednou jsem přijel za Daliborem Gondíkem, který jezdí na motorce snad furt, a on mi řekl, svez se. Objel jsem blok, ale nebralo mě to. Dalibor ale nevěděl, že nemám papíry. Přišel později za mnou a povídá, pojedeme spolu do Ameriky. A já že se zbláznil a zeptal jsem se kdy. A on že v říjnu, za dva měsíce. Já mu na to, vždyť je v divadle sezona, to nejde a on zase, najdi tam místo, aspoň týden. Bylo to přes firmu West, která se v té době angažovala do motoristických sportů a několik let připravovala takovou show pro motorkáře se soutěží. Vítěz jel s nějakým „VIP“ obličejem do Ameriky na Road 66. Byl to poslední ročník, soutěž se už nedělala, ale peníze ještě zbyly. Takže to byla takováhle náhoda.
Jenže jsi neměl ty papíry?
Řekl jsem mu, že nemám řidičák na motorku a on, to uděláme. Co pak o to, papíry bych udělal, ale tiskárna v Brně trvala měsíc, to bych nestihl. Rozhodli jsme se, že pojedeme a uvidíme. Nechal jsem si udělat mezinárodní řidičák a, mám to ještě schované, oni mně tam napsali, že můžu jezdit na motorce včetně přívěsného vozíku do hmotnosti 340 kg. S razítkem. Jenže si k tomu musím vzít i český řidičák. Tak jsem ho jako zapomněl doma. Odejel jsem do Ameriky nemaje řidičské oprávnění na motorky. V Los Angeles kluci na své papíry půjčili dvě motorky a auto a vyrazili jsme. Myslel jsem, že se úplně zbláznili, takový náklaďák, jako je H-D Road King. A teď v tom provozu. Trvalo asi čtvrt hodiny, než jsem zjistil, že se nemusím bát okolo jedoucích vozidel, protože Američani jezdí neobyčejně ohleduplně. Že se musím bát jen o svou chybu. Za další čtvrt hodiny jsem zjistil, že i to jde, a už mě nesundali. Ujeli jsme tam 2000 kilometrů. Nejeli jsme ale po Road 66, to je dnes mrtvá silnice. Všechno je tam opuštěné, ale vypadá to, že odešli před pár hodinami. Není to ani zrezlé, jen zaprášené, je to jako z nějakého filmového hororu. Zůstali tam i hrníčky a talíře na stolech, jen u nich nikdo nesedí.
Vyjeli jsme nahoru na Sierru Nevadu, kde jsem zjistil, že Bůh existuje. Nahoře byla jen otevřená vrata a na nich stálo: „V zimě pouze na sněžném skútru.“ Museli jsme se ještě vrátit, už bylo pozdě, a trošku jsme na to šlápli. Dalibor potom říkal, že měl v té chvíli o mě strach, bylo tam už takové podzimní slizko a trochu písku na silnici, a já to mastil dolů. Dojeli jsme na křižovatku a najednou do ticha slyšíme takový zvláštní temný zvuk. Odspoda vyjela úplně nová Honda GoldWing v takové béžové metalíze. Za řídítky seděl chlap a měl dlouhý bílý fousy, jak známe Boha z obrazů. Byl oblečením sladěný s motorkou. Také jsem tam zjistil, že Bůh má ženu. Za ním totiž seděla krásná ženská a on se jen smál a ptal se, kam že jedeme. Prý, dejte si pozor, je to tam zamotané a klouže to a šťastnou cestu. Také jsme se ho zeptali kam jede, on jen mávnul rukou, že na výlet… a zase odšuměli. Nikoho jiného jsme za celou dobu nepotkali, jen tyhle dva. To byl Pánbůh, který se na nás přijel podívat, jestli jsme v pořádku.
Ale tím to teprve začínalo…
Doma jsem si udělal konečně řidičák, v autoškole jsem se svezl s Yamahou a vůbec mi to nešlo. Bylo to něco úplně jiného. Na první křižovatce mi chcípla a učitel se smál.
Papíry jsem dostal, ale neměl na čem jezdit. Dalibor zrovna neměl čas a půjčil mi svého Buella. Po třech týdnech volal a ptal se, co je, a já na to, nic, a on, že si to myslel, žádná zpráva, dobrá zpráva. Tak jsem začal jezdit.
Co bylo dál?
Řeknu ti to, jak to je. Vloni jsem na Smíchově upadl, úplně debilně. Asi ve třiceti jsem si ťuknul na přední brzdu a už jsem šel mezi dvě auta. Chlapi hned vyskákali, co je? Nic, v pořádku, jen mne trochu bolí záda. Někdo zavolal policajty a sanitku. Přemlouvali mě, ať s nimi jedu do nemocnice. Sedl jsem si do sanitky a už se mi blbě sedělo, měl jsem zlomené dva obratle. Stalo se to v červenci, šest neděl jsem ležel. Motorky jsem letos prodal, protože mám po tátovi vápenatění páteře a kdybych spadl, mohlo by to prasknout znovu.
To je jako konec, vrátit se nechceš?
Teď nevím. Je mi jasné, že když budu mít motorku doma, budu na ní jezdit. Radši si zatím něco půjčím. Když si člověk motorku půjčí, přeci jen na ní jezdí trošku opatrněji. Nebo přemýšlím o nějakém tříkolovém skútru.
Otakar „Ťulda“ Brousek
Věk: 57 let, tři děti
Herec Vinohradského divadla, kde se sešel i se svým nejstarším synem Ondrou. Dříve byl v angažmá v kladenském divadle, ABC a Na Fidlovačce. Divadelní herecké zkušenosti získával z rolí od Shakespearova Hamleta až po reklamu na Ariel. A motocykly ho baví natolik, že i na svém automobilu vozí několik nálepek se značkou Buell. Navíc říká, že když jde o automobil Suzuki, je to vlastně motocyklová značka.