Marocká dobrodružství Dr. Faziera

Písek! Hnal jsem se za písky Sahary, abych otestoval sebe i motorku Kawasaki KLR 650 v poušti.

Kawasaki byla připravena na cestu kolem světa. Součástí této přípravy byla i úprava pro jízdu v poušti. V plánu mé cesty byla severní polokoule, což mělo prakticky za následek vynechání pouští v jižní Americe a v Austrálii, o to víc jsem se těšil do pouště Gobi a na Saharu.

Jednoměsíční víza do Ruska způsobila, že jsem měl jenom málo času překročit osm časových zon této země a ještě udělat zajížďku do pouště Gobi. Proto jsem se rozhodl, že o to více se budu věnovat Sahaře a zdržím se v Maroku poněkud déle.

Maroko bylo nejen testovacím terénem pro mé KLR, ale také zkouškou mé výdrže. Již jsem v této zemi byl, ale bylo to před 20 lety a dávno jsem zapomenul, jak moc byli místní obyvatelé přátelští nebo nepřátelští k Američanovi, který bude projíždět jejich krajem na solo motocyklu.

Abych se dostal do Maroka, musel jsem opustit bezpečný a poměrně slušně značený systém evropských silnic. Rozhodl jsem se plavit přes noc trajektem do Maroka. Podařilo se mi sehnat celkem slušně lístek za méně než sto dolarů, příjezd do Ceuty a vylodění bylo také bezproblémové. I když je již na africkém kontinentu, Ceuta je ve správě Španělska, a tak zde nebyly žádné zdržení při překračování hranic.

Ale již po několika kilometrech jízdy narazíte na marockou hranici, a stejně jako v mnoha jiných zemích třetího světa, i tady jsou fronty a kolem nich se najde mnoho dobrovolníků, kteří vám rádi pomohou s povoleními, pojištěním a vstupními razítky za nějaký ten menší bakšiš.

Tito pánové v galábiích mi připomenuli překračování hranic na opačném konci světa ve střední Americe. Chlapíci tam byli stejně tak agresivní a peněz chtiví jako tito, i když bylo třeba sedm hodin ráno.

Poté, co jsem vstoupil do Maroka, zamířil jsem na jihovýchod vstříc pískům Sahary. Silnice byla klasická asfaltová celé další tři dny, kdy jsem se přesouval dolů na jih. Největším nebezpečím, které vás tady potká, není ani divá zvěř, ani nebezpečné přírodní živly, ale jsou to právě řidiči aut. Vypadalo to, jako že je tady jen velmi málo pravidel, kterými se tito králové silnic řídí.

Jeden příklad za všechny – všichni se tu snaží vyhýbat dírám v silnici, jízda v protisměru nebo divoké manévry nejsou výjimkou. Jeden takový řidič si mne všiml na poslední chvíli a snažil se zařadit zpět do svého pruhu tak prudce, že se mu vůz následně převrátil a udělal tři kotrmelce. Minul mne jenom o vlásek. Když jsem pak s řidičem probíral, zda se mu nic nestalo, nedokázal jsem rozklíčovat, zda je mu víc líto rozbitého auta, nebo se víc stydí za své nedostatečné řidičské schopnosti.

Maroko se rozkládá na území, které se dá srovnat například s Kalifornií. Jeho obrovskou výhodou je rozmanitost terénu, který vám nabídne klasické silnice i offroadové speciály vysoko v horách. Hotely a restaurace jsou většinou dobře značeny a v každém městě či městečku je jich dost a dost. I když dále od měst může začít být problém s benzínem.

Jazyková bariéra tady není téměř žádná. Obyvatelé Maroka často mluví anglicky, a když ne, tak je možno se domluvit francouzsky nebo německy. Jídelní lístek v restauracích se čas od času objevil i v anglickém jazyce.

Jeden z největších úkolů, kterým tady budete muset čelit, je najít po celodenním ježdění místo, kde by vám prodali pivo. Maroko je z devedesáti osmi procent muslimská země, a proto alkohol je tady postaven mimo zákon.

Bylo to jen velmi zřídkakdy, že jste mohli zahlédnout nápis propagující určitou značku alkoholu. Ale v Maroku se také vše podřizuje turistům, a tak jste vždy mohli najít někoho ochotného, kdo vám pivo prodal, i když bylo většinou hodně teplé.