Partnery Honda Festu jsou 
a 
Honda Fest navázal v roce 2007 na původní Honda Enduro Tour, jejíž vznik byl úzce spjatý s nástupem populárního Varadera. Jednalo se o akci s velmi podobným duchem, pouze o něco „horšími“ cestami. Ale ne všichni mají v lásce endura, a tak přišla změna názvu, z itineráře zmizely nezpevněné silnice, etapy se zkrátily a účastníky jsou nyní příznivci všeho – naháčů, chopperů, supersportů, crossoverů, až po vlajkovou loď Hondu Goldwing.
Přihlášky na akci probíhají každoročně prostřednictvím značkových dealerů Honda. Mezi účastníky jsou jak nováčkové, kteří si koupili svou první motorku letos, tak i ostřílení mazáci, kteří jsou na akci Hondy už po sedmé a třeba pamatují úplně první Honda enduro tour z roku 2001.
Zkoušíme motorky
Možnost zajezdit si na nových modelech Hondy patří mezi hodně velká lákadla této akce. Kde jinak máte možnost usednout za řídítka třeba mohutné osmnáctistovky Goldwing F6B nebo zkusit jak se jezdí s dvanáctistovkou Crosstourer bez řadičky a spojkové páčky? Příjemné bylo i svezení na osmistovce Crossrunner, překrásné klasice CB 1100 a mile překvapila také nová pětikila CB 500 X nebo CB 500 F. A nejlepší na tom byla možnost protáhnout všechny tyhle stroje vyhlášeným Červenohorským sedlem – velká paráda!
Cestujeme a poznáváme
Jeseníky jsou rájem motorkářů, malý provoz a dobré silnice a spousta zatáček – takové malé Alpy. V den příjezdu dostáváme itinerář, podle kterého se každý den vyráží za poznáním. Denní etapy měří okolo 200 km, což někomu může připadat málo, ale vzhledem k tomu, že se jezdí po silnicích druhých a třetích tříd a v itineráři je vyznačeno také mnoho zajímavostí, které stojí za to vidět, je to tak akorát.
Samozřejmě jsou jedinci, kteří natěšeni už v půl osmé ráno startovali motorku, kolem poledne měli už celý okruh za sebou, a tak si ho dali podruhé. Jiní si třeba zopakovali nějakou etapu z loňska nebo si párkrát projeli ty nejlepší úseky. Ale většina motorkářů se cestou ráda staví na oběd, na kafe... a prohlédne nějakou tu zajímavost, na kterou itinerář upozorňuje.
Tím, že vždy startujeme z Hotelu Červenohorské sedlo, tak nás hned v úvodu čeká pěkné svezení červenohorskými serpentinami a stejně příjemný je pak i každý závěr cesty.
1. etapa – Šumperk – Štíty – Tatenice – Jestřebí – Úsov – Rýmařov – Karlova Studánka – Červenohorské sedlo
První etapa mířila jihozápadně, takže další serpentiny nás čekaly hned za Šumperkem. Spoustu dalších hezkých pasáží nacházíme také na nenápadných silnicích třetích tříd. Z kulturních zážitků toho dne zmíním třeba návštěvu zámku Úsov, postaveného na základech jednoho z nejstarších moravských hradů, s bohatými loveckými sbírkami Lichtenštejnů. Jinou zajímavostí jsou dřevěné sochy v Pradědově galerii v Jiříkově u Rýmařova s betlémem v životní velikosti nebo obří sochou Děda Praděda – vládce jesenických hor.
2. etapa – Jeseník – Javorník – Strojie Sl.(PL) – Staré Město – Letohrad – Štíty – Šumperk – Červenohorské sedlo
Druhá etapa vedla na sever, z části také přes Polsko. Česká část byla pěkná, ale v Polsku do silnic v pohraničí zřejmě příliš neinvestují. Cesta před polsko-českou hranicí se už ani nedala nazvat silnicí, což však majitelům Varader a CrossTourerů moc nevadilo. Každopádně odměna pro ostatní přišla hned za čarou, kde pokračovala silnice s perfektním povrchem plná zatáček. Vlastně celý zbytek cesty byl moc fajn. Jak vidět, není u nás všechno tak špatné, jak si myslíme.
Z atrakcí si motorkáři chválili jeskyni na Špičáku, kde prohlídka trvala optimálních 20 minut. Jiné potěšilo muzeum motorek v České Vsi. Mně osobně se hodně líbilo vojenské muzeum kousek před Králíky.
3. etapa – Sobotín – Rýmařov – Moravský Beroun – Krnov – Zlaté hory – Jeseník – Červenohorské sedlo
Třetí, východní etapa měla také některé moc pěkné pasáže, třeba od Sobotína k Rýmařovu kolem Rašeliniště Skřítek – moc pěkné svezení. Vzhledem k horkému slunečnému počasí bylo další cestování spíš na pohodu, se zastávkami na limonádu, kafe nebo zmrzlinu. Každopádně návrat na Červenohorské sedlo ze severní strany se o denní dávku adrenalinu opět náležitě postaral – mnozí si ho dali hned několikrát a o jiskry od stupaček díky teplým gumám nebyla nouze.
Etapa na Baggeru
Měl jsem možnost dát dvě etapy na Baggeru, čili mohutném Goldwingu F6B s šestiválcovým boxerem o objemu 1800 kubíků. Vždy jsem měl velký respekt z těchto megastrojů – téměř čtyři sta kilo váhy a rozměry spíš menšího kabria vzbuzují lehký strach, ale zbytečný.
Tahle motorka funguje neskutečně dobře. Díky velmi nízko položenému těžišti není manévrování s ní až takový problém, jak jsem si představoval, a za jízdy je to už úplná pohoda. Bagger dokázal v klidu držet tempo s Varadery a Crosstourery, a to dokonce na dost špatných cestách. Je neuvěřitelné, co podvozek téhle motorky pobere. Tam, kde si enduristé stoupali do stupaček, to šlo s Goldwingem s nataženýma nohama. Pořád stejný komfort a pohodlí a čím rychleji jedu, tím míň to s motorkou hází.
Brzdy Goldwinga jsou znamenité, váhu stroje vůbec necítíte. Stejně tak motor – řazení rychlostí je téměř zbytečnost. Poslední rychlost (pětka), dokáže slušně zabrat od neuvěřitelných 25 km/h a od 40 km/h je zrychlení už takové, jako kdybych šel na šestistovce tři kvalty dolů. Přitom žádné vibrace, žádný řev motoru… Kdyby mi někdo tvrdil, že je tam je elektromotor s výkonem 300 koní, tam mu to nejspíš uvěřím.
Goldwing je maximálně pohodlný polykač kilometrů. Dvousetkilometrovou etapu sfoukne jako nic a špatné cesty, k mému překvapení žádný problém.
Etapa na Crosstoureru
Jak už z názvu motorky vyplývá, je pro takovéhle etapy přímo stavěná, což mohu pouze potvrdit. Podvozku nejde vytknout nic. Je úplně jedno, po čem jedu – prašná cesta, rozbitá okreska, rychlostní silnice nebo dálnice – tahle motorka je všude doma. Ale tohle platilo už pro Varadero, na kterém mám hodně nalítáno, takže v tomto ohledu nebylo chování Crosstourera velké překvapení.
Zajímal mě hlavně motor, který je od Varadera hodně jiný – 1200 kubíků místo 1000, čtyři válce místo dvou a hlavně automatická převodovka s duální spojkou.
I přes větší objem působí jemněji než motor Varadera, vibrace véčka jsou takřka necitelné, zátah je velmi slušný už od 2000 otáček za minutu, a automatická převodovka – dokonalost! Přidám plyn, motorka vypálí a naprosto plynule hodně zrychluje. Bez ubrání plynu tam padají další kvalty s takovou jemností, že mám pocit spíš turbíny než běžného spalovacího motoru. Kdyby to na displeji neukazovalo čísla, tak ani nepoznám, že se řadilo.
Elektronika převodovky je navíc velmi chytrá a dokáže dobře odhadnout, jestli chci jet zrovna sportovně, nebo spíš na pohodu. Míst, kde to řadilo jinak, než bych si přál, bylo minimum. Třeba v obci jsem zostra předjel jedno auto a vzápětí zostra druhé. Automatika mi pak ještě poměrně dlouho držela trojku, přestože jsem dál pokračoval už bez plynu předpisovou padesátkou a pětka nebo šestka by byla vhodnější. Ale převodovka správně očekávala, že budu zřejmě pokračovat podobně agresivním stylem jízdy.
Brzy jsem si zvyknul na páčku pod ukazováčkem, na jejíž kliknutí převodovka bleskurychle reaguje, takže bylo po problému – cvak cvak a je tam šestka a jde to i obráceně palcem. Na přání lze pořídit i poloautomatické nožní řazení, ale mohu říct, že je to zbytečnost. Ovládání prsty je tak pohodlné, že páčka u nohy je jen na obtíž.
Letošní Honda Fest se velmi povedl. Po neuvěřitelně deštivém období plném záplav přišly čtyři pěkné dny, takže nebylo jediné zmoknutí. Každý večer se testovalo téměř do setmění a zábava pokračovala často až do ranních hodin. Škoda že nám to tak rychle uteklo. Takže, pořiďte si Hondu a další Honda Fest si nenechte ujít.