Z ARCHIVU ČMN 2006: Yamaha XV 1900 Midnight Star - za takový motor by se nestydělo ani auto

CMN 2006

Dáma dobrých mravů

Ta honba za megaobjemovými motory v powercruiserech je docela zábavná, nemyslíte? Rok co rok větší motory, širší zadní gumy, lepší rámy, kvalitnější zpracování. Zajímavé tyhle holky začínají být někde kolem šestnácti, pak přišly osmnáctky, jeden nejmenovaný Brit dokonce zplodil krásku, která má tři po dvacítce. Tahle Půlnoční hvězda má sice "pouze" devatenáct, ale i tak je dost sexy.

To si takhle přijedete s Midnajtstárem na pumpu, abyste doplnili ropné produkty, zastavíte se u tlupy motorkářů, otevřete Kofolu a dáte se s nimi do řeči. Po chvíli tři z nich vstanou a jdou se podívat, co že je to vlastně za přístroj. Chvíli si ladné křivky prohlížejí, jeden z nich pooddálí svá ústa od hrdla láhve Coly a za zuby zažbrblá: "Kolikátka vlastně že to je?" "Devatenáctikilo," špitnu skromně. Toho člověka to evidentně zarazilo, páč si asi půl deci Coly vdechnul a následně ji recykloval na zem nosními dírkami. Údaj zdvihového objemu zaujal i zbytek party, pročež se všichni zvedli a motorku obsypali jak včely lžíci medu. V klasické motorkářské diskuzi plné bonmotů, satiry a jinotajů mě mimo jiného zaujala hláška "Tak za tenhle motor bych se nestyděl ani v autě", s čímž musím pouze souhlasit (Trabík by si fakt lebedil.).

Jako Termoš

Jenže Midnight Star není jen motor na kolech. Celá mašina je výborně sladěná a to jí dává nezaměnitelný charakter. Byť vypadá na první pohled usedle a suchohřibsky (výraz pro starší pány zlenivělé a unavené životem), ve skutečnosti je docela energická, hravá a sportovně naladěná.

Na první pohled vás zaujme nádherné zpracování všech částí stroje, od žeber válců, jejich hlav, výfuku, brejlí, přes nádobky hydrauliky a páček v nich usazených, až po banality jako jsou kapkovité blinkry, které úžasně dotvářejí klasickou atmosféru celku. Potom usednete do sedla, velmi rozměrného a pohodlného sedla, jež vás úplně obejme, uchopíte řídítka a vložíte chodidla na plošinové stupačky. Rázem si připadáte jako Boss, King, šéf, bohém, rebel a Arnošt Švarcenbergr v jedné osobě. Pak otočíte klíčkem, stisknete startovací čudlík a po několika zasténáních zvukově pomaloběžného startéru zaslechnete umírněný, leč hutný a basující hlas, bafající pravidelně a neomylně jako muzikantský metronom. Zařadíte jedničku, syté klapnutí převodovky je doprovázeno lehkým poskočením stroje, povolíte spojkovou páčku, přidáte nepatrně plynu a za bublání stabilního motoru jen lehce nad volnoběhem se vydáte vstříc osudu a poznání.

Bezvibrátor

Síla motoru není nijak extrémně impozantní, leckdo by možná od devatenáctikila čekal víc. Impozantní je rozhodně kultivovanost chodu a schopnost motoru přizpůsobovat se jízdním rytmům a stylům. Buď se můžete kochat, jezdit zhruba od patnácti set otáček, od nichž umí agregát při jemném přidání plynu docela přirozeně bublat, nebo můžete točit od třech a půl do omezovače (pár stovek nad pěti tisíci) a užívat si docela svižné a sportovní jízdy. Na rozjezdech pak není problém opisovat černou hadovku zadní gumou do asfaltu, čímž rozhodně vzbudíte pozornost všech přítomných.

Doteď mi nejde do hlavy, jak se Yamaze povedlo vytvořit tak bezvibrační a kultivovaný agregát. Vibrací produkuje tenhle machr míň než málo. Chci říct, že leckterá pětistovka, co pětistovka, jednoválcová dvěapůle brní víc! Tento agregát není žádný nováček. Jeho život začal už před lety ve Wild Staru, ale tam měl šestnáct set kubíků a nějaké problémy s převodovkou. Té občas prasklo nějaké to kolečko, což nebylo zrovna ku prospěchu pověsti. Zmodernizovaný motor o sto kubíků větší jste mohli najít ve sportovním powercruiseru Warrioru, kde byl již dochytanější a i přes vyšší výkon a větší objem už převodovka držela. Agregát se taky objevil v MT-01, po větší modernizaci a přidání dalších dvou decek objemu se nakonec usadil v Midnight Staru. Tady má dokonce výfukovou přívěru, ale její funkce je trošku netradiční. Otevřená je jak v nízkých, tak ve vysokých otáčkách, zasáhne jen v okamžiku prudkého přidání plynu, čímž má zamezit zahlcení motoru, škytnutí a taky následnému kouřovému oblaku, který by asi strhl neúplatné cejchované přístroje v laboratořích bazírujících na Euro 3.

Sportovní ambice

Převodovka vytváří sice při řazení velký hluk, nicméně pohyb řadicí pákou je přesný a kulisa dává najevo, kde má ten který kvalt své místo. Nestane se vám, že byste nedořadili, nebo si tím aspoň nebyli jisti. Jen si musíte zvyknout na hlučnost, ale to je u chopperů normální, ani nechci vidět ta obří kola, která do sebe v převodovce zapadají.

Podvozek se tváří na cruiser dost pohotově, zvládá razantní jízdu, neleká se zatáček, ani se nekroutí při rychlém dálničním tempu. Rám je duralový, litý a svařovaný, superbiková technologie v klasickém motocyklu. Nechá se snadno ovládat, mašinu není potřeba jakkoli přemáhat, sžijete se spolu za malou chvilku a po sto kilometrech si budete připadat jako letití známí. Můžete si docela užívat i v zatáčkách. Sice každou chvilku vyplašíte myšky, cvrčky i mravence, když hrana plošinové stupačky dosedne na asfalt, ale v zásadě si můžete dovolovat docela dost. Díky váze mašinu na suchu nelze prakticky utrhnout náklonem (abych nelhal: když se budete hodně snažit, spadnout se dá vždycky).

Nízké těžiště je okouzlující a uklidňující, pohyb stroje je při překlápění nesmírně ladný a díky klidnému podvozku a tuhému, ale citlivému odpružení si ho můžete dosyta užívat. Brzdy zvládají i sportovní nasazení. Samozřejmě, že když se budete snažit, dostanete je se čtyřmi sty kily (motorka a vy) do úzkých, to potom změknou, kotouče se zbarví jako duhová kulička a když zastavíte, ovane vás odér spáleného feroda. Koukáte kolem sebe a hledáte nějakou tu kopcem unavenou Tatru nebo Véesku, než vám dojde, že tak zapácháte se svým mastodontem jedině vy sami.

Dej kobylám...

Romantické noční projížďky vám určitě zpříjemní silný přední světlomet, tlumené i dálkové světlo mají síly opravdu na rozdávání, krom toho čirá vyboulená optika vypadá geniálně. Kritiku si naopak zaslouží zadní ledky, které kryje tunérsky módní čiré sklíčko. Bohužel mají ledky špatnou světelnou směrovost a nízko umístěné světlo není ve dne ani v šeru moc vidět. Blinkry jsou sice také bílé, ale ty už jsou vidět normálně, což je důležitější. V noci se vám určitě také zalíbí "nádržní deska", tachometr je podsvícen sice bíle, ale bleděmodré ručičky všech tří budíků působí doslova magicky.

Během prvních kilometrů jsem si přemílal v hlavě myšlenku na téma spotřeba, velké dvouvály mají tendenci polykat destiláty ve velkém. Jezdil jsem chvíli klidně dědkovsky, chvíli zase docela sportovně a jindy zase ve dvou a pěkně svižně po dálnici. Prostě všechny režimy včetně ucpaného města a spotřeba se ustálila na 6,5 litrech na natočenou stovku. To je dobrý, ne?

Pohled spolujezdce: Sedélko je sice proti tomu lavóru vpředu dosti úzké, nicméně není úzké tolik, aby na něm děvče se zadnicí standardních rozměrů nemohlo chvíli normálně posedět. Rozhodně není tvrdé, krom toho je docela dlouhé, takže můžete obstojně měnit pozici. Stupačky ujdou, jen jako na všech čopříkách (bez opěrátka) chybí něco, čeho by se dalo chytit. Za sebou nemáte čeho, na nádrž nedosáhnete, musíte se tedy tulit k jezdci, což vám, dámy, asi stejně problém dělat nebude, že? Zkušené čopristky si stěžovat nebudou, vyloženě na cestování to ale není.

Markéta

Článek vyšel v tištěných ČMN 38/2006