Když jsem pomyslný hrot zabodl do Liberce a začal nad jihem Evropy prohlížet místa ve vzdálenosti zmiňovaného Chorvatska, padl můj zrak na italské Livorno, odkud vedou na mapě dál modré čáry po moři. Livorno je necelých 1300 km daleko a Sardinie začíná někde v úrovni zhruba Albánie, končí pak 200 km od Afriky. To by mohlo být dobré. Do Livorna se to dá zvládnout na jeden zátah, pak cesta lodí a jsme tam. Ještě mrknout na internet, jak je to s trajektem, kolik stojí, jak dlouho jede a protože jezdíme na dovolenou s manželkou sami, neměl nám to již kdo rozmluvit! Termín: prvních 14 dnů v červnu roku 2005. Lístky jsme raději objednali předem, abychom měli jistotu. Vyrazíme v pátek, přespíme u kamarádů v Budějovicích, pak na jeden zátah do Livorna, noc strávíme na trajektu a v neděli ráno jsme na Sardinii.
A tak se také stalo. S balením věcí na motorku již máme své zkušenosti a pokud máte pocit, že jet ve dvou se stanem, spacáky, vařičem atd. na Ducati Monster S4 je holý nesmysl, nevěřte bludům. Jde to a celkem v pohodě. Pravdou je, že oblečení na diskotéku a frak do divadla se vám tam nevejde, ale na těch pár tisíc kilometrů po Evropě?
Motorku vážu sám
Cesta probíhala celkem v pohodě. Před Innsbruckem samozřejmě zase pršelo, ale od Brenneru už svítilo sluníčko a až do návratu do rodné vlasti nás neopustilo. Do livornského přístavu jsme dorazili v půl deváté večer, zhruba dvě a půl hodinky před doporučeným nástupem na loď (při příjezdu do přístavu hledejte cedule Stazione marittima). V jedenáct hodin se otevřely útroby lodě a my najeli do podpalubí. Nejprve motorky, pak auta. Motorky se váží provazem k zábradlí, já jsem pro jistotu použil „hup-cuky“, které jsem si vzal z domova. Neumím lodní uzel a Italovi příliš nevěřím... Vzpomínal jsem na svou první Ducati, která měla samosklopný stojánek – to bych asi během plavby umřel strachy. Bagáž jsme nechali na motorce a s sebou si vzali jen doklady, foťák a jídlo s pitím (neboť červa je třeba vypálit každý den! ).
Moře bylo klidné, posádka lodi příjemná a pokud nedáváte nohy s traktorama na stůl, můžete spát kdekoli. Díky jemnému oparu na obzoru jsme sice neviděli přímý východ slunce, ale přesto atmosféra brzkého rána na moři je úžasná. Kolem šesté jsme již projížděli podél břehů Sardinie a v sedm ráno jsme byli všichni tři – já, manželka a Monster – opět na pevné zemi. Za sebou jsme měli 1288 km silnic a cca 400 km moře.
Modrá Argentiera
V neděli máme v plánu přejet Sardinii napříč. Přístav Golfo Aranci, kde jsme se vylodili, je na západním pobřeží ostrova, my jsme si ale pro naše putování vybrali pobřeží východní. Do starobylého města Alghero to není daleko, nějakých 300 kilometrů, přesto na nás doléhá únava z předešlého dne. Krátký spánek pomáhá a po chvilce pokračujeme. Do Alghera dorážíme krátce po poledni. Kemp je téměř prázdný, stavíme stan, jdeme se vykoupat a opět skáčeme na motorku. Po seznamovacím výletě po blízkém okolí zastavujeme ve městě před pizzerií s výhledem na moře a celý algherský záliv.
Druhý den ráno vyrážíme podél pobřeží směrem na sever, navštěvujeme nejvýchodnější část Sardinie. Na dohled od Alghera se z moře zvedá 300 m vysoká skála Capo Cáccia s nádherným rozhledem. Pokud rádi běháte po schodech a nevadí vám, že jich je zhruba 600, seběhněte dolů. Dostanete se do jeskyně, kde podle pověsti sídlil sám Neptun. Doporučuji tento výlet uskutečnit spíše dopoledne, schody jsou tesány do jihozápadní skály a stín bude určitě příjemný.
Pokračujeme dále na sever, silnice tady nevede přímo po pobřeží, a tak se snažíme nevynechat žádnou odbočku k moři. Dostali jsme se i do místa s názvem Argentiera. V průvodcích se o něm mnoho nedočtete, kdysi se tam těžilo cosi. Dnes je městečko z větší části vylidněné a torza budov společně s divokým nádechem pobřeží a neuvěřitelně modrou barvou moře vyvolala atmosféru, která nám dodnes při vzpomínce rozmlží zrak. Jen jedno drobné zastavení na cestách a přitom jeden z vrcholů dovolené. Snad souhra náhod...
Ještě jeden pohled shora na záliv Argentiery a spěcháme dál k městečku Stintino, kde mají být jedny z nejkrásnějších pláží Sardinie. Pláže jsme našli, byly krásné, ale předchozí dvě zastávky na nás zapůsobily daleko víc. Prostě nemusíme být nutně tam, kde jsou všichni ostatní. Průjezd přístavním městem Porto Tórres nám jen potvrzuje, že tam, kde je velký průmyslový přístav, nebývá nejkrásněji, a směřujeme zpět na jih do kempu.
Osm týdnů na skútru
Další den se podíváme kousek do vnitrozemí. Kopce zde nejsou kdovíjaké, ale když stoupáte levá – pravá rovnou od moře do výšky cca 400 metrů, je to hezký pohled. Tento den je spíše odpočinkový, zmínil bych se o krásné vesničce Monteleone, která je zbudovaná na kopci a cesta k ní je celá v podstatě vyzděná. Druhou zastávkou bylo město u ústí řeky Fiume Temo – Bosa.
Cesta do Alghera vedla již podél moře, krásná široká silnice, zaříznutá do svahu spadajícího k moři, vám každou chvíli otevře pohled na nádhernou tyrkysovou modř. Odpoledne trávíme prohlídkou Alghera, Katalánci postaveného městečka s úzkými uličkami a krásným přístavem.
Večer v kempu nám přivál kolegyni, odhadem šedesátnici na skútru Piaggio s obrovským vakem na nosiči a švýcarskou poznávací značkou. Věřte nebo ne, ta paní byla již osmý týden na cestách. Po vlastní ose ze Švýcar, přes Itálii, Korsiku až na Sardinii!
Ráj pro „ouškaře“
Ve středu se přesouváme se na jih. Cílem je nejjižnější kemp na Sardinii, Porto Tramazzu u města Teulada. Snažili jsme se jet, pokud možno, po pobřeží, kde je stále na co koukat, ale cesta nás zavedla i do kopečků. Kolem Oristana nás čekal zhruba 100 km dlouhý úsek, který byl pro mě utrpením – sedm kilometrů jak podle pravítka, pak 45° doprava a zase sedm kilometrů rovně. Nic pro ducatistu.
Ale to, co nás čekalo za městečkem Gúspini, nám vyrazilo dech. Vzhůru „tornátama“ do „passa“ a pak více než 50 km zatáček, neustále po 50 metrech levá – pravá, rovný úsek byste těžko hledali, k tomu nádherný pohled do údolí. Přál bych tohle zažít všem „ouškařům“. Po krátkém osvěžení v městečku Iglésias a odbočce na ostrůvek Sant´Antioco jsme dorazili do kempu.
Při odpočinkovém čtvrtku jsme se jeli podívat „jen“ do 80 km vzdáleného Cágliari. Cesta vede podél pobřeží „Costa del Sud“, což znamenalo opět nespočetné množství zastávek u krásných vyhlídek. Pro samotné Cágliari, největší město na Sardinii, platí to, co bylo již napsáno výše: průmyslové město s velkým přístavem. Cestou zpět jsme navštívili Noru, kde na pobřeží byly objeveny zbytky římské kultury. Večer jsme strávili v Teuladě na jedné terásce, s dobrou pizzou a bílým vínkem „alla spina“.
Hora jako z cukru
V pátek nás čeká poslední výlet podél moře, chystáme se navštívit část pobřeží jižně pod Oristanem, kterou jsme při přesunu do Teulady úmyslně vynechali. Já osobně se hodně těším, protože navštívíme Pan di Zúcchero, vápencovou skálu ve tvaru kostky cukru, která vystupuje do výšky 100 metrů na hladinu moře. Počasí nám pořád přeje, modré nebe a přitom pofukuje příjemný větřík, teplota kolem 22 °C – ideální podmínky pro motorkáře. Skutečnost nezaostala za očekáváním, scenérie s „cukříkem“ je úchvatná.
Cestou do Buggerra navštěvujeme zátoku „Cala Domestica“. Samotné Buggerro je též bývalé těžební městečko, ne však tolik působivé jako Argentiera. Bohužel již není možné pokračovat dále na Costa Verde, „zelené pobřeží“, které jsme chtěli ještě dnes navštívit. Přecenili jsme své síly a časově to již nelze zvládnout. Otáčíme směr jízdy na jih, cestou se podíváme do jeskyně „Grotta di San Giovanni“. Je to místní rarita, jeskyně 800 metrů dlouhá, kterou vede silnice, a podle průvodce je průjezdná. Když ale odbočíme k jeskyni, vítá nás cedule „slepá ulice“ a před vchodem do samotné jeskyně zábradlí. Necháváme tedy Monstera před vchodem a dál jdeme pěšky. Po dvou stech metrech však končí osvětlení a za tmy zas jeskyně tolik zajímavé nebývají. Večer trávíme v kempu u dobrého vína a výtečného tvrdého sýra, spokojeni s tím, co všechno jsme na Sardinii zažili.
Biftek místo pizzy
Sobotu trávíme na pláži. Ta je zde nejhezčí ze všech, které jsme na ostrově viděli. Bílý písek dává vodě ještě větší průzračnost. Skoro máte pocit, že Afrika je opravdu už támhle za rohem. Koupáme se, sluníme se, užíváme si. Za tři hodiny jsme tak z toho utahaní, že oblékáme kevlarové rifle, bundy od kombinéz a jdeme se projet po blízkém okolí. V našich myslích dovolená pomalu končí, čeká nás „jen“ cesta zpět do Liberce.
Jak jste si možná všimli, milujeme pizzu. První zastávkou v Liberci byla však restaurace před radnicí, kde jsme si každý dal pořádný dvojitý biftek bez přílohy!