Jednou z takových oblastí, které téměř beze zbytku mohou splnit tyto představy, je Toskánsko. Země obdařená neskutečně romantickou, na severu dost a v centru a na jihu lehce hornatou krajinou, propletenou nevyčerpatelným množstvím kilometrů perfektních silnic. Silnic vedoucích od jednoho hezčího městečka k dalšímu, kroutících se po horských úbočích a překonávajících nepříliš vysoké, ale nádherné horské průsmyky.
Jak to chodí
Rozumný motorkář se vyhne frekventovaným silnicím. Vybere si ty nejzakroucenější, kde i při poměrně nízkých rychlostech a tedy bezpečně, může zažít neopakovatelné okamžiky při jízdě v krásných náklonech, kdy na několika kilometrech (někdy sedm, jindy i víc než dvanáct) svůj bike bude jen překlápět z jedné strany na druhou, řadit dva a tři, protože jiná rychlost je zbytečná. Spolujezdkyně se při tomto stylu jízdy nebude strachovat o svůj život a může se kochat romantickou krajinou.
O víkendech se většina atraktivních silnic zaplní velkým počtem domácích, toskánských motorkářů. Ti chlapci to většinou dost umí a podle toho si to také užívají. Nikdo ale nikoho neohrožuje na zdraví ani na majetku a všichni se k sobě chovají korektně, ohleduplně a přátelsky. Na to, kolik jich tam víkend co víkend jezdí a jak rychle, je oproti našim zvyklostem množství karambolů myslím o dost nižší. I když tu a tam, hlavně na některých populárních úsecích, o nějaký ten pomníček také zavadíte. Motorkařina je zkrátka rizikové „povolání“.
Rozumný rozvrh
Ale vraťme se k příjemnějším stránkám. Naše neustále se rozrůstající partička se vypravila na svou již druhou cestu do Toskánska. Zatímco v roce 2004 jsme jezdili převážně po jihu a jihozápadě, teď, o čtyři roky později, se stala naší týdenní základnou vinařská usedlost Fattoria Il Lago, ležící nad městečkem Dicomano. Z jezdeckého i kulturně historického pohledu ideální poloha na jižních svazích Apenin, 35 km od Florencie a asi 30 km od nejbližšího sjezdu z dálnice A1.
Bylo nás 21 na čtrnácti strojích šesti značek, o objemu 750 až 1500 cm
3. Lidsky i strojově dost pestrá, dokonce mezinárodní společnost. Deset motorek bylo tam i zpět vezeno, čtyři to zvládly celé na vlastní pohon. Celkem jim to dalo nějakých 3600 km.
Jezdění po Toskánsku a přilehlých oblastech je poměrně časově náročné a není možné plánovat moc dlouhé trasy. Ne každá spolujezdkyně je zvědavá na to odsedět každý den 300 km. Vzhledem k relativně nízkým průměrným rychlostem, které jsou málokdy vyšší než 50 km/h, je dobré plánovat vyjížďky maximálně na 200 nebo 220 km. Úplně to stačí.
Dicomano má ideální polohu také proto, že leží uprostřed poloostrova a je to stejně daleko k Ligurskému i Adriatickému moři. Cesta tam a zpět dá sice cca 280 km, ale při představě koupání v teplém moři, na touto dobou téměř liduprázdných plážích, se to dá zvládnout.
Z jezdeckého pohledu jsou nejzajímavější relativně krátké, 170 až 220 km dlouhé okruhy, vedoucí po silnicích překonávajících nedaleké průsmyky a také nepříliš vzdálené silnice sloužící jako testovací tratě továren Ducati (Bologna) a Bimota (Rimini). To je fakt mazec. Perfektní, hrubozrnný asfalt sice trochu „žere“ pneumatiky, ale zato dokonale držící a dokonalé poloměry zatáček umožňují jet krásně čistou stopu. Často, velmi často navazuje jedna zatáčka na druhou, občas se zhoupne přes horizont, ale díky tomu, že tam údržba silnic opravdu funguje a díky vysekaným okrajům je do každé zatáčky krásně vidět, je jízda bezpečná. Řada horských silnic je označena dopravní značkou s kolem obutým do sněhového řetězu. Takže se i tady asi v zimě silnice sypou. I přesto na nich nezavadíte o štěrk. Jak oni to asi dělají? Asi si víc váží zdraví, majetku a nemají paragraf o nepřizpůsobení rychlosti atd. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.
Každý svou cestou
Naše početná partička, i díky strojové různorodosti, už nemohla jezdit pohromadě jako v minulých letech. A tak jsme se každé ráno rozjížděli, asi tak ve třech skupinách, do všech světových stran. Bylo to výborné. Každý večer bylo, většinou při sklenkách skvělého vína z „našeho“ sklepa, o čem povídat. Přenos informací perfektně fungoval, a tak skoro všichni byli v San Marinu, San Gimignanu, Volteře, Asisi, Rimini a Pise, Florencii a na dalších zajímavých místech. Někdo se vykoupal v obou mořích, jiný si zajezdil přes průsmyky Muraglione (907 m), Calla (1296 m), Mandriolli (1172 m), Raticosa (968 m), Scarperia (882 m) a Caságlia (913 m).
Podíváte-li se do trochu podrobnější mapy, uvidíte, co je to za parádu. Navíc v této části Apenin jsou silnice vedeny většinou romantickou zalesněnou pahorkatinou nebo po krásných horských loukách. Chuť uchovat si v paměti také tento zážitek motivuje jezdce k vpravdě výletnímu stylu a zároveň i tempu jízdy, a v tom je jezdění po Toskánsku kouzelné. Koncentrace jezdeckých, krajinných, historických, kulturních a v neposlední řadě i kulinářských zážitků. Spolujezdkyně mají ještě jednu velkou výhodu. Mohou ochutnávat skvělá toskánská vína. To „chudák“ jezdec může až večer.
Pár slov na závěr
Naše cesta se tentokrát neobešla bez drobných kolizí. Dvě motorky (obě Ducati) se domu vrátily přes zastávku v servisu. Jedna byla poslána k zemi jednou, druhá dokonce dvakrát. Jednomu z jezdců se nestalo prakticky vůbec nic, druhý trochu kulhal a občas se držel za lehce podřený loket. Nic horšího se naštěstí nestalo a domu se celá partička vrátila v pořádku.
Ortodoxní motorkář si určitě řekne, co je to za motorkářský paskvil převážet cestovní motorky na přívěsech nebo v dodávkách. Nám to ale takhle vyhovuje a jak jsem měl možnost cestou tam i zpět vidět, nejsme zdaleka jediní. Taky nikdo nepojede do Rakouska lyžovat tak, že si doma před panelákem obuje běžky a neohroženě se vydá do stopy. Takhle je to bezpečnější, rychlejší, na motocykl moc vína nenaložíte, a když se něco stane, máte nepojízdný motocykl jak odvézt do své garáže.
Sedm motocyklů, tedy rovná polovina, bylo již vybaveno satelitní navigací. V zemi, kde je taková hustota silnic jako je Itálie, je neocenitelnou součástí výbavy. Samozřejmostí jsou kvalitní helmy a oblečení vybavené protektory. Všichni nosíme páteřové chrániče a i když je teplota nejvyšší, jezdíme ve vysokých botách a rukavicích. Podle mého názoru bylo pozitivní to, že nikdo „nepřitáhl“ nějaký ten „kecafon“ do helmy. Jezdec na motocyklu se musí maximálně koncentrovat. Jinak může dopadnout dost mizerně. A ne aby mu při jízdě někdo kecal do hlavy.